První song Hirošima pěkně úderně vykrystalizuje z intra. A jediné, co bych mu vytkla, jsou zpěvákovy úvodní growly, protože jeho hlas se mi líbí spíše v čistějších polohách. Takže následující kousky Restart i Stát nebo jít dál jsem si díky tomu užila víc. A stejně tak i pomalejší a zajímavou věc Jak chceš. Následuje Přání – song, postavenej na nekompromisním a sympatickým bubnovým kvapíku a fajn refrénu se zajímavými vokály, který zaujmou hned na první poslech. Melancholičtější Křižák si pohrává s tématikou účastníků slavných kruciát. Ostatně tematika různých bojůvek, ať už těch vnitřních nebo vnějších, se táhne napříč celým albem a dlužno dodat, že mi ke klukům přesně tohle sedne. Pozadu (tématem ani hudbou) nezůstává ani předposlední ponurá píseň Ztracená duše. Jako poslední mě čekala vlajková loď celý desky (a jo, uznávám, zavání totiž nejvíc mým oblíbeným industrialem). V Banshee to sype od začátku do samotnýho konce, a tvoří tak více než povedenou tečku za celou deskou.