Divokej Bill pak se znatelnou pokorou předstoupil před asi šest tisíc fanoušků doma a svým „chuligánům“ slíbil 30 songů, které je provedly jejich 19-ti letou tvorbou. Fanoušci doma byli připraveni, v rukách měli vlajky, transparenty a hlavně černé DB kelímky s pitivem, oblečeni byli také v DB style. Panorama areálu nabízelo z jedné strany krásný výhled na úvalský kostel s obrovským měsícem v pozadí, z druhé strany na rozsáhlou backstage pod nápisem VOLNOST . ROVNOST . BRATRSTVO místní sokolovny. Atmosféra byla skvělá a muzika dokonalá. Slyšeli jsme opravdu pelmel z tvorby Divokýho Billa, kluci hráli Lásko, Pecka která ti nedá spát, Šibenice, Tsunami s mexickou tsunami vlnou i v Úvalech, Úvaly půl pátá ráno, Čmelák, Kořala, Vstávej a ještě spoustu dalších, protože ve finále nezahráli jen slibovaných 30 songů, ale díky nadšení a moku sponzorů přestali počítat a nakonec jsme slyšeli o pár písní víc. Společně si opět zazpívali Požehnání s kluky z Poletíme?, kteří pro ně opravdovým požehnáním byli a skvěle jim kryli záda. Po Požehnání slibovali peklo, abychom si zapařili, peklo bylo a taky bordel, který si kluci opakovaně od publika přáli. Již snad tradičně nechyběly ani fóry, které nám už i vtipné po xtém opakování přišly. Kluci vyhodnotili domácí publikum jako to nejlepší, dokonce i lepší než to pražské, a to je co říct. U 29. písně, kterou bylo Znamení, Venda z kapely všechny přítomné ujistil, že nikdo nikam chodit nemá, že jsou tu všichni dobře. A protože Divokej Bill netroškaří, tak když se ostatní vytasí s balónky, Divokej Bill hned s obrovskou nafouklou koulí. Zásah do hlavy fakt bolel… Po 30. písni, tedy oficiálně poslední, si kluci vzpomněli, že by vlastně měli pokřtít novou desku. Tsunami křtil Jarda Špulák Jamessonem, přičemž zavzpomínal na rozhovor s Vendou z roku 1998 a připomněl mu jeho slova: „něž bych vzal super muzikanty, radši vezmu lidi, kteří vyskočej výš.“ S Tsunami si vyskočili až pro zlatou desku za milion prodaných nosičů. Zlatou desku jim předávali Eva Müllerová a Michal Marek ze Supraphonu. Je skvělé mít takové fanoušky, na začátku tour jim řeknete, že při posledním koncertu chcete předávat kapele zlatou desku a oni se do toho s vervou obují… Dojatí Billové zazpívali ještě Pocit, Naději a nejposlednější Rozárku, aby pak dál slavili se svými blízkými až do rána. Přeci jenom byli v Úvalech a půl pátý ráno tady není žádnej čas.