Koncert začal něco po 19. hodině a program byl sestaven z písní od roku 1968 až po současnost, celkem jich zahráli 26. Profesionální show zakladatelů české rockové hudby bez předkapely, zbytečných efektů, přestávky, a dalších doprovodných muzikantů rozjely songy My už jiný nebudem (2012), Manekýny (1986), hitovka Dávno (1994) a novější Pane můj z alba Souhvězdí šílenců (2013). Výborný zvuk v sále zvýrazňoval brilantní rytmiku, skvěle sladěné vokály, vyváženou dynamiku a virtuozitu všech členů. Petr Janda mezi písněmi příjemně komunikoval s publikem, vzpomínal na kmotry posledních alb, vtipkoval s fanoušky nejen o svém věku a neúprosném plynutí času (platnost OP jistě propadne, i když platí do roku 2051) a přiznal, jak rád tráví svůj čas se svými potomky a skládá pro ně. Celý sál si zazpíval hitovku Osmý den (1982) o složitosti partnerských vztahů (z kraje týdne málo jsem ti vhod) a pak následovaly tvrdší pecky, které každého nejen nadzvedly ze židle (část přítomných seděla na židlích), ale i přiměly tancovat. Když ti svítí zelená byla o tom, že máme jít stále vpřed, zpátky ni krok, využít příležitost, kterou osud nedává dvakrát, a geniálně majestátní Můj klid, jejíž atmosféra nesla étos jedinečnosti a výjimečnosti. Nechyběla populární beatlesácká Pták Rosomák (1969) a zádumčivá, zasněná Bon soir mademoiselle Paris (1971), napsaná při ročním pobytu v Paříži a později převzatá talentovaným, bohužel tragicky zesnulým zpěvákem Petrem Mukem (R.I.P.). Dále zazněly skladby Já nejsem zlej, Vůně benzínu, Němá, Já, Kufr, Jednou, Proč zrovna ty a Kanagom. V písni Otázky zahrál Jiří Valenta i na flétnu a v Želvě (z famózního debutového alba Želva z roku 1968) na harmoniku. Petr Janda často střídal své kytary a i přesto, že trpěl rýmou, předvedl, že je vitální, stále ve výborné formě, a část mladých muzikantů by mu mohla jeho energii, nasazení a nadhled závidět. Pro naši českou kulturu udělal neuvěřitelný kus práce a zaslouží respekt. Koncert uzavíraly hity Okno mé lásky, stadiónová Jako za mlada a žádostivá Dej mi víc své lásky. Při poslední nadčasové Jasné zprávě nebylo v sále jediného člověka, který by nezpíval s kapelou, až z toho běhal mráz po zádech. Klobouk dolů. Děkujeme.