Mystické Bardo Thödol – zrození rockera 5. listopadu 2017   (20:17)Rockopera Praha

Série originálně ztvárněných představení v RockOpeře Praha pokračuje. Mystická rockově-symfonická opera na motivy tibetské knihy mrtvých Bardo Thödol patří mezi ně. Úvodní slovo si vzal autor hudby Milan Steigerwald, seznámil nás s průběhem představení, a posloužil tak trochu jako živý program. Ten tištěný čekal na svou chvíli – dočkal se na závěr.

Příběh začíná smrtí, kterou pro většinu lidí vše končí. Ale co nás čeká po ní? A co udělat, aby se člověk v příštím životě stal třeba rockerem? To se pokusili ztvárnit autoři Milan Steigerwald a Pavla Forest. Hlavní hrdina je horolezec, který při jednom výstupu zahynul a prochází nástrahami světa po smrti. Přepadají ho vize a potkává různá zjevení. Výborně tanečně vyjadřuje Matěj Kohout. Lahůdkou pro oči byly akrobatické prvky na šálách, při kterých se skvěle využije dispozice jeviště. Nechyběly symboly ohně doprovázené písní Svou smrt na jazyku máš v podání Viktora Dyka jako velkého slitovníka.

Poté se jeviště zahalilo do rozbouřeného zkrvaveného moře, které božstvo a další zjevení postupně zklidnilo, začalo z něj tvořit motýla, ze kterého se vyloupl obrys člověka. Po těchto ponurých vizích přišla veselejší chvíle s bublifuky a rozverná zjevení házela toaletní papíry jako konfety mezi diváky. Před pauzou byl na jevišti správný pomejdanový bordel. Průvodci v podání Jana Toužimského a Pavly Forest však nabádali horolezce k soustředění své mysli.

S pivkem a křupkami směle do hlediště
Po takovém mejdanu jsem se osmělila i já a mazácky si na druhou půlku nesla malé občerstvení na druhou část představení. V kontrastu s rockerským tvrďáctvím je velmi empatické upozornění pro epileptiky, protože v další části jsou poměrně silné stroboskopické efekty. Náš hrdina stojí na prahu pekla. Jeviště se pomocí hydraulického zařízení začne zvedat a objeví se zcela nová scéna. Vylézá obrovská hlava a ruce. Pán smrti (operní bas Petr Opava) v celé své velikosti. Obří monstrum zabírá celý devítimetrový prostor nad jevištěm. Počíhá si na jednu akrobatku, chvíli si s ní pohazuje, a pak ji stáhne do podsvětí.  

Příběh pokračuje, hlavní hrdina naráží na svou karmu. Taneční projev Matěje Kohouta, syrová hudba a projekce hry světel dodalo tomuto momentu neobyčejně silný dojem. Z nebe se spustí několik zavěšených zrcadel a hrdina se setkává s obrazem své duše. Třetí do party průvodců patří Jasné světlo, bohyně univerzální dobroty Miroslava Pilcová Časarová. Její operní soprán naléhavě dokresluje drsně rockový projev průvodců. Nádherné. A díky tomuto spojení už vím, co si představit pod pojmem rockopera. Sehraná kapela šlape jak hodinky. Je součástí jeviště, ale stojí ve výklenku scény, čímž ve vás vytváří ojedinělý dojem, že jste chvíli na koncertě, a chvíli vás děj pohltí natolik, že ji ani nevnímáte. Kostýmy Lucie Konopíkové velmi dobře dotvořily atmosféru představení. Akorát Pán smrti mě v bílých žabkách překvapil. Diváky zaujme nápaditá choreografie Iriny Andreevy, která se ujala i režie.

A přišla chvíle pro křest tištěného programu a hlavně videoklipu Déjà vu. Kmotrem se stal symbolicky horolezec Ruda Švaříček. Proč ale Milan Steigerwald své vystoupení ukončil v přezkáčích, mi zůstalo utajeno. Každopádně tento unikátní formát stojí za zhlédnutí.