Pojďme si udělat malé srovnání… Spolupracuje se líp s lidmi v Čechách nebo v zahraničí?
George: (smích) Ono je to víc o lidech, než o té muzice. Já jsem žil dva roky ve Skotsku, mám kamarády v Holandsku, v Itálii všude možně… a vždycky když jsem někde řekl o svý kapele, o tom, co dělám, tak oni začali přemýšlet, koho znají a kdo by mi mohl pomoct. Tady u nás je to spíš takový: nevyčnívej, buď stejný, jako ti ostatní, nesnaž se dostat nikam výš a dál… V těch lidech je asi nějaká zášť a závist. Jestli je to proto, že sami nejsou šťastní, seberealizovaný, v práci je to nebaví, šéf je na nic, nevím. Když se někoho zeptáš, jak se máš, často si začne stěžovat. Ale není to samozřejmě černobílé, nedá se říct, že Čechy jsou špatné. Naopak, já jsem se sem vždycky rád vracel. Například když jsem se po těch dvou letech vracel zpět do Čech, tak jsem jel z letiště a slyšel jsem dva lidi v kupé, jak se hádají. Česky! A já jsem se na ně smál a měl jsem z toho strašnou radost, že opět slyším češtinu. Nicméně ty reakce Čechy vs. zahraničí… my jsme měli všude hlavně pozitivní reakce, ale bylo to tím, že jsme jim nesli produkt, o kterém jsme byli sami přesvědčení, že má nějaký smysl, takže s náma spojili své síly.
Tady v Čechách teď hraju s kapelou Kreyson nebo Citron a tam je ta míra profesionality úplně jinde. Zázemí, které máme, promo, reklama, studia atd. – nemůžu si stěžovat.
Samozřejmě přišla i vlna různých nadšených a negativních reakcí, týkajících se nových sestav. S tím se ale tak nějak počítalo. Já myslím, že v Češích se to mění s tím, jak se mění generace. Protože hodně lidí už má nějakou zkušenost ze zahraničí.
Kam se posunula hudba od dob Navaru k době Act of Creation?
George: Navar byl klasický heavy metal přelomu 80. a 90. let – kytary, klávesy, jednoduché plochy, texty. Taky jsme byli víc inspirováni českou muzikou jako Arakain, Vitacit, Kreyson nebo Citron. Takový mišmaš toho všeho. V rámci Sebastien jsme se chtěli dostat někam jinam. Chtěli jsme právě konkurovat tomu zahraničnímu, co máme rádi a čeho jsme se tak trochu předtím báli.
Já jsem nedávno našel nějaký svůj rozhovor z roku 2005. Tam se mě ptali, kam bych to chtěl dotáhnout. A já jsem říkal: „Hrát v klubech. Ale my se nikdy nedostaneme na úroveň těch kapel, co máme rádi.“ Samozřejmě, že už to pak nejde, když si to člověk vsugeruje. Jenže pak se to vyvíjelo a dneska bych řekl, že Sebastien má svůj zvuk, svůj styl.
Každý z nás posloucháme trošku něco jiného a vlastně já jako hlavní skladatel nejsem ani klasický metalista. Vyrostl jsem na Beatles, Abbě, Deep Purple, Led Zeppelin, takže ve mně je ta melodika trochu jiná než v někom, kdo poslouchá Stratovarius nebo Sonatu a Hammerfall. A tam je možná daný přesah v té naší melodice. V tom, že neděláme klasickou heavy metalovou nebo power metalovou muziku, nebojíme se nových moderních zvuků například u kláves. Nebojíme se ani klasických. Třeba flétny, která je v několika skladbách na nové desce.
Byl to přirozený vývoj. Krok za krokem a každý z těch kroků je krásný a vede někam dál. Například teď už mám v hlavě čtvrtou desku.