Při Somersby Retro Party se tančilo i vzpomínalo 13. června 2017   (22:45)10. červen na českobudějovickém výstavišti patřil nejlepším českým interpertům

Českobudějovické výstaviště se i letos stalo hostitelem Somersby Party, která se po tom, co loni přivezla taneční hvězdu Scooter, zaměřila na tradičnější interprety českého i slovenského hudebního nebe. Tím vznikla letošní Somersby Retro Party. 

Pořadatelé se s tím nijak nepárali, a tak celý program otvírala hned legenda, jejíž věhlas a hlavně styl se doposud žádné z českých kapel nepovedlo napodobit. Nešlo o nic menšího než o kapelu Oceán. Ta byla obnovena v roce 2011, kdy zesnulého Petra Muka nahradila charismatická pěnice Jitka Charvátová. Jejich koncert měl všechno, co byste od Oceánu očekávali, čímž se kapele povedlo vytvořit krásnou atmosféru ihned na začátku celého hudebního půldne. 

Víťa Vávra s sebou přivezl své nejhezčí a nejznámější písničky, které publiku servíroval i přes značné zdravotní potíže, kterými v poslední době trpí. Většina písniček dostala nový, modernější háv, což ale publiku nijak nevadilo a písně jako Holky z gymplu, Citrónová holka, či Jak svět přichází o básníky odměnilo nadšeným potleskem. Obdobně na tom bylo i představení Karla Kahovce. Ten se chopil kytary a nezapomněl snad ani na jeden ze svých bigbeatových hitů v čele s Paní v černém. 

Krásnou vzpomínku na zpěváka Jiřího Schelingera přivezl Schelinger band – formace vzniklá kolem jeho bratra Milana. Pro diváky tak na pódiu ožily vzpomínky v podobě písniček Léto s tebou, Šípková Růženka nebo Holubí dům. Ten spolu s muzikanty zpíval snad každý, kdo prošel třeba jenom náhodou kolem. 

Bezvadnou a zejména vtipnou show ze Slovenska dovezl Peter Nagy. Ten k překvapení mnoha přihlížejících přišel na pódium s akustickou kytarou, během jedné minuty naladil a začal hrát. Jednotlivé songy (Sám s nohami na stole, Psy sa bránia útokom, Svet je krásný zadok…) prokládal různými příhodami a průpovídkami, což z jeho představení udělalo jedno z nejlepších a rozhodně nejvtipnějších, které diváci mohli vidět a slyšet. Nakonec došlo i na mix hitů z časů kapely Indigo, takže jsme nepřišli ani o Láska je tu s námi, Profesor Indigo, Poďme sa zachrániť, Sme svoji, atd. 

New York, New York Franka Sinatry, Mackie Messer Bertolda Brechta respektive Jiřího Suchého a mnoho dalších skvělých kousků se z repráků linulo díky stále vitálnímu Josefu Lauferovi. Inu českému zpěvákovi se slovenskými a španělskými kořeny zjevně nechybí nic z jeho charismatu, díky němuž spolehlivě lámal dívčí i ženská srdce. 

Poté už podium patřilo člověku, který dokázal získat 41 Zlatých/Českých slavíků, 31 cen Týtý a ležela mu u nohou také newyorská Carnegie Hall. Řeč samozřejmě není o nikom jiném než o Karlu Gottovi. Jeho vystoupení doprovázel téměř nekončící bouřlivý potlesk (a když říkám bouřlivý, myslím opravdu bouřlivý, vlastně si nevybavím, jestli jsem doposud byla svědkem větších ovací) a jeho fanoušci s ním odzpívali každičké slovo z písniček Být stále mlád, Ráno jedu dál, Je nebezpečné dotýkat se hvězd, C´est la vie a dalších. Mistr své vystoupení dokonce protáhl o polovinu původního hracího času. Zkrátka nikdo z přítomných ho nechtěl pustit z pódia pryč a troufám si říci, že i samotnému zpěvákovi bylo s jeho fanoušky dobře a odcházelo se mu těžko. 

Hala už se však pod náporem ohlušujícího projevu fanoušků začínala, obrazně řečeno, téměř drolit a navíc v zákulisí již čekali Olympic. Ti přivezli dokonalý průřez svou nejznámější tvorbou, takže publikum nemělo nejmenší důvod dát areálu pohov. Možná některým chyběly slavné a krásné Slzy tvý mámy šedivý, ale zato jsme si mohli s kapelou zahalekat Dávno, Želva, Jasná zpráva, Jednou… No, zkrátka výborná záležitost, při níž se v hledišti zhmotňovaly krásné vzpomínky mnoha zúčastněných. 

Petr Kolář byl dalším „domácím“ na přehledu interpretů. Fanouškům se představil již během vystoupení Karla Gotta, s nímž si střihl duet, ale nyní stage patřila již pouze jemu a jeho hudební skupině. Došlo jak na Vyznání, tak na Jednou nebe zavolá nebo Ještě, že tě, lásko, mám.

Duo Pokorný – Ondráček, tedy Těžkej Pokondr, nastupovalo před fanoušky s časovým posunem, který se během jednotlivých vystoupení vytvořil. To ale nikomu dvakrát nevadilo, protože jejich vtipné a skočné covery nejznámějších světových hitů rychle rozproudily atmosféru tak, že plocha pro diváky připomínala obří diskotéku. 

Celý program zakončilo hudební těleso Slovani, s nimiž taky určitě nebyla nuda. 
 

Jestli bylo na Somersby Retro Party něco úžasného, tak to bylo neskutečné věkové rozpětí fanoušků. Vedle chlapíka, který měl na ramenou posazeného svého zhruba čtyřletého syna stála babička, která přišla, jak sama pravila, zavzpomínat na starý časy – bylo jí 72 let. Nálada panující během jednotlivých vystoupení se často ani nedala popsat. Zkrátka, pokud člověk nebyl úplný pařez, tak si musel všimnout, o jak skvělou akci šlo. 

Zvukové podmínky byly hodně závislé na tom, kde jste se zrovna pohybovali. Těžko čekat kvalitní zvuk někde u vchodu do celé haly, když jste si ale popošli do míst hlavního dění, dostalo se vám slušného zvukového zážitku. Ten vizuálně dokreslovaly dvě velkoplošné obrazovky po stranách stage, čili viděli fakt téměř všichni.

Sečteno, podtrženo, byla to podařená záležitost, která by si ale klidně zasloužila větší reklamní masáž a s ní i více návštěvníků. Těch nebylo sice nijak poskrovnu, ovšem nabízený line-up a kapacita haly by s přehledem ustály nápor většího davu.

Tak to bychom měli… a teď už můžeme být zvědaví na to, co si pro nás pořadatelé připraví příští rok.