Přítmí sálu budějovického Metropolu rozčísnou první tóny písně, melodramaticky se na jevišti z modré mlhy vynoří osamělá postava:
„Až usedne prach,
oči se rozkoukají,
nebudu mít strach.
Jsem přece mezi svými…“
Diváci bouřlivým potleskem dávají Václavu Neckářovi najevo, že je opravdu Mezi svými. Vítá nás tedy neotřelá píseň z posledního stejnojmenného alba, která rezonuje jako syrová osobní výpověď. Přivedl snad diváky do Metropolu zpěvákův silný životní příběh? Nebo si přišli poslechnout a zavzpomínat na některou lyrickou jako je Kdo vchází do tvých snů, má lásko? Či na vánoční hit Půlnoční, který byl natočen se skupinou Umakart pro animovaný film Alois Nebel? Nebo publikum přitáhl zpěvákův laskavý humor a pozitivní životní náhled? Václav Neckář, jak sám říká, se do Budějovic vrací po dvou letech. Je vidět, že své publikum neztrácí. Možná přišly fanynky, které si jeho plakáty lepily do pokojíčku, když jim bylo čtrnáct. Možná přemýšlivě ladění posluchači, které přitahuje metafyzický přesah jeho textů písní z posledních let. Možná někdo přišel na klukovsky bigbítové pecky. Každý si ale přišel na své. Václav Neckář se skupinou Bacily postavil koncertní program na základech třídeskového kompletu Příběhy, písně a balady v dramaturgii Michaela Prostějovského.
Hvězdnou pěveckou a hereckou kariéru Václava Neckáře provázely vzlety a pády, jak už to tak v životě chodí. „Sedmdesát čtyři. A co?“ šibalsky se usmívá zpěvák. Za sebou přes padesát let pěvecké kariéry: Začátky v divadle Rokoko, zlaté šedesátky s GoldenKids po boku Heleny Vondráčkové a Marty Kubišové, oskarový film Ostře sledované vlaky, oblíbená filmová pohádka Šíleně smutná princezna. Kdo by nemiloval sladce nemotorného prince, který byl o něco menší, než princezna chtěla. Jejich milostný duet v loďce diváci nezapomenou. Přelom 70. a 80. let - Neckářův umělecký vrchol. Velký životní zlom přišel v roce 2002. Po mozkové příhodě se učil znovu mluvit a pamatovat si texty, jak sám veřejnosti přiznává v televizní Třinácté komnatě.
Po jeho comebacku přišla i známá Půlnoční, která přitáhla i mladší generace a podnítila vlnu zájmu… Václav Neckář má stále co říct se svými věrnými Bacily, kde dominuje jeho mladší bratr, muzikant a skladatel Jan Neckář. O jejich vztahu vypovídá skvělá píseň My to spolu táhnem dál, která také zazněla. „Tady je Helena Vondráčková,“ ukazuje Neckář na svého bratra při známé písni Stín katedrál. Bratr instrumentalista a zpěvák si, jak je vidno, poradí se vším, i s partem zpěvačky. V průběhu večera od něj ještě uslyšíme krásná sóla na foukací harmoniku, dokonce si střihne i gruzínskou lidovou na harmoniku tahací. Sólovou písní Jan Neckář otevírá druhou polovinu představení. Pětici muzikantů kromě bratra, který stojí převážně u kláves či třímá elektrické violoncello, doplňují Josef Kůstka - kytarista a houslista, Jaroslav Petrásek - bicí nástroje, baskytara a elektrický kontrabas - Miloš Rábl a v neposlední řadě Peter Mahrik - elektrická a akustická kytara. Bacily oslavily minulý rok pětačtyřicet let svého působení.
Václav Neckář se nebojí pohybu na jevišti, podpoří písně gesty tam, kde je to třeba. Při písni Tak mi ruku dej zpěvák podává směle ruku krásným slečnám a dámám v publiku. Naposledy tiskne ruku i vikáři, který se vymyká v publiku svým ustrojením. Zpěvák zmiňuje i další vítanou návštěvu v hledišti - děti z boršovského dětského domova.