Kluci poslední dobou projížděli naší zemi s akustickým turné, ale tohle vystoupení bylo jedno z prvních v klasickém elektro-kytarovém stylu. Nicméně se objevili i netradiční hudební nástroje (pravděpodobně pozůstatky z akustického turné). Místo elektrických kytar se bratři Homolové chopili kytar španělských, mistr Zemánek se chopil mohutného kontrabasu a Fenek starodávného pracího zařízení zvaného valcha. A s těmito nástroji předvedli v zajímavém aranžmá např. píseň Pepíci.
Po pár písních v tomto unplugged stylu, se kluci chopili zpět svých elektrických nástrojů, jen Matěj si vystřihl ještě vystoupeníčko s malinkatou kytarkou, slovy Felixe Holzmana: „Od nějakého pana Kulela“ – tedy Ukulele. Tímto jsme se přehoupli do poslední třetiny koncertu. Fanoušci, kteří se mylně domnívali, že Wohnouti vystoupí jako poslední interpret tohoto večera, teprve dorazili do sálu. A zde se smutkem v srdci zjistili, že hodina koncertu už je za námi.
Kluci, dle svého play listu, dohráli standardní část a nenechali se nijak dlouho přemlouvat k naplánovanému přídavku. První písní byla pocta nejveselejšímu režisérovi české filmové klipové a reklamní scény Jakubu Kohákovi. No i když pocta je možná silné slovo. Matěj Homola to spíše nazval: „Že jednomu svému kamarádovi, zde na živo, umyjí záda.“ Po písni Dobrý den pane Kohák, už přišla ona píseň, na kterou čekala velká většina fanoušků a začala tak ta správná vřava a pařba na Svaz českých bohémů. Jen bohužel touto písní koncert skončil. Někteří fanoušci v prvních řadách se ještě dočkali použitých paliček nebo trsátek a měli jsme Wohnouty za sebou.
Večer však ještě zdaleka nekončil.