Roxy v pekelných plamenech - vrátila se Lorna Shore 21. listopadu 2023   (17:00)Devatenáctý listopad si všichni fanoušci deathcoru zapamatují jako den, kdy v kotli nekompromisně vyprodané Roxy tekla krev, pot i slzy doslova proudem. Právě tento žánr stoupá stále výš a výš do povědomí světa hudby právě díky skupině Lorna Shore, která včerejší metalový večírek headlinovala. Doprovázely ji hned tři předkapely - Distant, Ingested a Rivers of Nihil. Jak tento mejdan plný ďábelských screamů, zběsilých riffů a pekelných breakdownů dopadl?

Ještě než se tu začneme rozplývat nad tím, jak skvělé to celé bylo - pojďme sem hodit trochu kontextu. Lorna Shore se českému publiku předvedla v nedávné době po boku While She Sleeps jako dvojice předkapel pro Parkway Drive, či jako otvírák hlavní stage prvního dne letošního Rock For People. I když je třeba nemilujete tak moc, jako my, tak je nejspíš znáte jako "Tu kapelu se sedmiminutovýma songama a epickým chrochtáním na konci oné jedné skladby". Ano, řeč je o jejich nejvirálnější To The Hellfire, nad jejíž poslechem padaly čelisti nejen posluchačům metalu, kde ikonická hlasová technika leadera skupiny Willa Ramose, působí jako třešnička na dortu celé této muzikální delikatesy. Někteří zvědavci chodí na koncert Lorny proto, aby uslyšeli na vlastní uši, jak to sakra ten Will s tím hlasem dělá. Na vystoupení Lorna Shore se těšilo mnoho fanoušků i na již zmíněném letošním RFP, jenže kvůli mizernému nazvučení nebylo ze zpěvu slyšet vůbec nic. Podobného problému se tak obávali fanoušci i po oznámení koncertu v prostorách Roxy, kde pověst o nazvučení nebývá zrovna nejlepší. O to více jsme v rámci tohoto samostatného klubového koncertu doufali ve vykoupení.
 

Zatímco se s mokrými bundami od venkovního nečasu stále v Roxy hromadila fronta na šatnu a bar, na temně rudě nasvícené pódium nakráčela holandská sebranka přezdívaná Distant. Ti se ničeho nebáli a do ticha udeřili tak silnou pěstí, že všichni tu hlavu zkrátka pozvednout směrem k pódiu museli. Žádný jemný deštík před bouří, hned jsme pomocí ostrých a syrových kytarových riffů Distant skočili do prvního kruhu pekla, kdy moshpit střídal circle pit a naopak. Během poměrně krátkého setu jsme uslyšeli skladby jako Heritage, Exofilth, nebo závěrečnou Hellmøuth. Příjemným překvapením pro neznalce této skupiny byla chvíle, když nás vokalista Alan Grnja, který s davem celý koncert komunikoval anglicky, jej na samotném konci setu požádal ve slovenštině, jestli si s nimi neuděláme fotku. Tolik překvapených obličejů na jednom místě Roxy snad ani nepamatuje.

Po krátké pauze přišel druhý kruh pekla, o jehož hudební doprovod se postarali britští Ingested. Zase o kus rychlejší, zase o kus zuřivější. Tohle stupňování se publiku velice zamlouvalo, a tak kapelu odměnilo i s překrásnou wall of death. Někde mezi Invidious a Echoes of Hate padla ovšem píseň, která původně nebyla součástí setlistu. Poté, co skupina oznámila, že jejich kamarád vzadu u merche slaví v tento večer narozeniny, jsme ani nemuseli být přemlouváni, abychom začali sami od sebe zpívat klasickou Happy Birthday zmíněnému oslavenci. Ještě jednou všechno nejlepší, Joshi!
 

Po extrémně rychlém tempu, které předchozí dvě kapely nasadily, si převzali štafetu Rivers of Nihil z Pensylvánie, kteří přihodili do vínku zase o něco jinačí prožitek. Ve svém chladném progresivním soundu přinesli až poněkud podezřelý oddych před závěrečným úderem headlinera. Nechápejte nás špatně, pořád to byla bouře, ve které jsme stále měli chuť řádit. Ale byla taková poněkud... příjemnější. Náhle byl zvuk ustálenější, melodičtější, čistší až pomalu hypnotický. Střídání klidných slok a agrese v refrénech. I čisté vokály opět probudily pozornost po předešlých dvou vystoupeních, kdy šlo hlavně o to se vyblbnout na čtyři breakdowny za sebou. A když už jsme si mysleli, že nemůžeme být více překvapeni, přišel do sóla saxofon, byť jen bohužel z playbacku. Najednou byla ve vzduchu cítit podobnost jistých hudebních motivů s Korn nebo Fit For An Autopsy. Šlo o poněkud vážnější, serióznější hudební zážitek, kdy jen máte chuť zavřít oči, vnímat barvy světel snažících se prorazit vaše zavřená víčka, v tranzu kývat hlavou a tělem do rytmu a nevnímat svět kolem sebe... Udělat metal takto podivuhodně energickým, leč příjemně uklidňujícím, to už chce opravdový um. Nejvíce nám tak v hlavě utkvěla skladba The Sub-Orbital Blues či Where Owls Know My Name. Určitě doporučujeme všemi deseti naťukat do vyhledávače Rivers of Nihil. Litovat nebudete.

Všechny tři kapely představovaly část toho, co máme na Lorna Shore tak rádi, proto se propojení jejich vystoupení vydařilo.
 

Přišel na řadu poslední kruh pekla. Světla Roxy ve tři čtvrtě na devět opět dramaticky zhasla a na pódium v doprovodu honosných bubnů sebejistě vykráčeli hlavní deathcoroví mistři večera. Lorna Shore započala svoji bouřlivou ceremonii skladbou Welcome Back, O’ Sleeping Dreamer z jejich posledního alba Pain Remains, obsahující jak nádherné a velkolepé orchestrální motivy, tak i rychlé, okázale rozčílené riffy a v neposlední řadě Willovy démonní skřeky v té nejlepší kondici. Onu nezkrotnou kombinaci, která už takto musela probudit snad každého sebevyčerpanějšího fanouška, završilo dobré nazvučení a zraku lahodící světelná produkce, kterou doprovázely plivající fontány jisker či zažehnuté CO2 kanóny. Svojí mocí nutili potlačovat hranice naší výdrže, protože na tohle zkrátka neřádit nešlo. Bohužel fanoušci, kteří v kotli běsnili hned od Distant, své dno našli příliš brzy. Prostor vyprodané Roxy se už v první polovině lineupu úplně vydýchal, proto se dav na samotnou Lornu jaksi jemně zklidnil, aniž by to měl v plánu. Ovšem nebyla to vina Lorny, která již od začátku předváděla nesmírný výkon.
 

Celým klubem tak v základech otřásly skladby jako Sun//Eater, Of The Abyss nebo Cursed to Die.  Na jednu z posledních písní si schovali již zmiňovaný klenot To The Hellfire.

Během skandování o přídavek jsme měli poslední šanci popadnout dech a sesbírat ze země zbylé kousky síly a vůle, potřebovali jsme je totiž na one more song, který se ukázal být samotným okem hurikánu - Pain Remains. Dvacetiminutová trilogie vyprávějící o vyrovnávání se s nenávratnou ztrátou, po hudební i lyrické stránce až po vrchol napěchovaná nekonečnou energií, vztekem, láskou i nenávistí. Ale hlavně bolestí. Neuvěřitelnou bolestí. Bylo skvělé vidět, jak konzistentním a solidním výkonem Lorna předvádí své studiové práce i na live vystoupeních. Tak jsme s touhou zničit vše kolem sebe doskákali, domoshovali a doheadbangovali až do samotného konce koncertu. Přežili jsme a ani po takto velkolepém zakončení jsme stále neměli dost.

Pak už zbývalo jen ze srdce upřímně poděkovat Lorně za bezchybnou performance, pochytat pár trsátek letících vzduchem nebo si nechat podepsat drumhead od bicích samotným bubeníkem Austinem Archeym... Dále si jen koupit merch a s příjemným pískotem v uších vyrazit zpět do normálního světa, který čekal u východu.

Lorna hrála všehovšudy něco málo přes hodinku, i tak se jednalo o mohutnou a zuřivou podívanou, že každá minuta a vteřina za to vskutku stála.

Snad se s Lornou brzy setkáme, ideálně ve větším, doufejme i v lépe větraném prostoru. Třeba v Sasazu nebo rovnou v Karlíně? Tak či tak doufáme, že to naše zlámaná unavená těla stihnou do té doby alespoň z části rozchodit.