The Plastic People of the Universe 11. února 2018   (11:55)Legendární Plastici v Jihlavě, klub Bezvědomí 10. 2. 2018

Pražská skupina The Plastic People of the Universe odehrála svůj první koncert 2. února 1969. Každý, kdo maturoval z českého jazyka a zajímá se o zločiny komunismu, Václava Havla, Mejlu Hlavsu, Ivana Magora Jirouse nebo Chartu 77 si toto vystoupení nemohl nechat ujít, pokud o něm ovšem věděl.  Dne 10. února 2018 se pod tíhou chmurných tónů Plastiků alternativně bavilo i publikum zaplněného jihlavského klubu Bezvědomí na Jiráskově ulici. 

Za 190 korun českých si mohli návštěvníci poslechnout celkem tři kapely. DNA a Endless Dive z Belgie měli veliký ohlas. Post rockoví Endless Dive dokázali i bez zpěvu vytvořit neuvěřitelnou atmosféru a rozpohybovat většinu posluchačů především díky zručné energické hře na kytary, dynamice a využití efektů. Jejich styl v jistých momentech připomínal 90. léta a geniální Smashing Pumpkins. Skromným adrenalinovým týpkům vyšlo debutové album v roce 2016. Thank you for coming.

Až téměř kolem půlnoci velice pozvolna a v klidu bez efektů nastoupila avantgardně alternativní legenda československého hudebního undergroundu, která u nás nemá obdoby. Tedy její new generation, protože nikdo z původních členů v ní už nehraje.

Nynější sestavu PPU tvoří Jiří Kabeš (umělecký vedoucí, elektrická viola, elektrický theremin, zpěv), Joe Karafiát (zpěv, kytara), Vojtěch Starý (klávesy, zpěv), Tomáš Skřivánek (basa) a Jan Ježek (bicí). Po nezbytné zvukové zkoušce se v pochmurném duchu rozezněly písně Magické noci, Moucha v ranním pivě, Kanadská, Okolo okna, Podivuhodný mandarin, Kanárek, TV idylka, Spofa blues, Hodina ranní, Toxika, Moc jsem si neužil a nechyběla ani slavná smutná melodická Mejlova píseň s jasným textem a jasnou formou o smrti s názvem Muchomůrky bílé, zhudebněná v roce 1977. Člověk se ze zoufalství opravdu rychle snadno pomate, útěchy je okolo nás málo. Nicméně tato píseň složená podle básně Egona Bondyho ze sbírky Mirka (1975) se dostala ze samizdatu až do Národního divadla. Její příběh je zdrcující. Mejla s Mirkou dlouhou dobu žil, než si vzala básníka Milana Kocha, kterého v listopadu 1974 roztrhala tramvaj. Zhroutila se a rozhodla před smrtí ještě přepsat jeho literární odkaz. I přes Bondyho snahu ji zachránit si v červnu 1975 pustila plyn. Mejla v této písni, kterou zbytek kapely považoval za „italskou sračku“ tak vzdal poctu dívce, které si velmi vážil. Plastici se zásadně vždy chtěli vyhýbat všemu líbivému a sladce komerčnímu, Mejla se v této formě naopak sám našel a Muchomůrky bílé hrál jak s kapelou Garáž, tak s kapelou Půlnoc. V New Yorku vyšla na albu v roce 1991.

Klasické, nově zaranžované staré, ale i novinkové skladby předvedla kapela v sehrané, výborné formě. Vzduchem se nesly chmurami zatěžkané tóny navozující nejen tísnivé pocity, ale také nezaměnitelný výraz, primárně čerpající z odkazu Franka Zappy, Egona Bondyho, Williama Blakea, Mejly Hlavsy, Magora Jirouse, Václava Havla či The Velvet Underground. Tklivé psychedelicko disharmonické postupy, svědčící o výjimečnosti a originalitě, místy navozovaly pocit přítomnosti na sletu čarodějnic nebo právě běžící soundtrack ke světové apokalypse.  Posluchači se dobře bavili a bouřlivý potlesk svědčil o velikém nadšení přítomných.

Ve skupině, která v tomto roce slaví 50 let od svého založení, se od počátku vystřídalo téměř 40 hudebníků. Plastici jsou známí např. i vystupováním v Národním divadle, v ukrajinském Charkově při příležitosti oslav roku Václava Havla a spoluprací s brněnskou filharmonií. Tragické byly roky 2001, kdy zemřel ve 49 letech jeden ze zakladatelů Mejla Hlavsa, známý působením v kapelách Půlnoc (Muchomůrky bílé), Garáž nebo Fiction, a rok 2011, kdy nás opustil dřívější manažer a téměř člen skupiny Ivan Magor Jirous.

Skupině The Plastic People of the Universe přejeme ke kulatinám jen to nejlepší a děkujeme klubu Bezvědomí za vstřícný přístup k novinářům, zároveň také ať je stále narvaný návštěvníky k prasknutí.