A pak již všemi očekávaný koncert projektu Zemětřesení. Po dešti již nebylo ani památky a celý areál zalila zlatavá záře slunce, zapadajícího za zády největších českých rockových legend. Již po pár odehraných tónech první skladby s názvem Zemětřesení bylo jasné, že Aleš Brichta, Miloš Dodo Doležal, Vlasta Henych a Štěpán Smetáček byli právem oceněni v anketě Černá vrána a že i po letech patří k tomu nejlepšímu, co naše rocková scéna nabízí. Areál festivalu je zaplněný snad do posledního místa. Z tváří fanoušků se dá číst nadšení, spokojenost, uznání a zároveň trochu nostalgie. Známé písně Jirky Schelingera zpívají s Alešem snad všichni. Neuvěřitelná energie se valí z pódia do lidí a rozprostírá se po celém areálu. Úžasná atmosféra v publiku mě přinutila vyběhnout na věž ve snaze tohle všechno zachytit na pár záběrech. K mému zklamání jsem však zjistila, že z vyhlídky na věži není vidět stage. Ve výhledu brání nádherné vzrostlé lípy. Pořídila jsem tedy záběr na část publika s malebným okolím Hořic a rychle se vrátila zpět, užít si tenhle jedinečný koncert. Zazněly skladby Cesty, Lupič Willy, Strážci majáků, Co dělá indián, moje oblíbená Galéra a další a čas vyměřený pro Zemětřesení uplynul jako mávnutí proutkem. Najednou zněly poslední tóny skladby Jsem prý blázen jen. Pak už jen poděkování a rozloučení se skvělým publikem a černé vrány se rozlétly. V tu chvíli mi bylo trochu smutno, že už to všechno končí. Je to tak ale správné, omezeným počtem vystoupení si tento dokonalý projekt zachoval svoji jedinečnost a výjimečnost. Jako nadšený fanoušek Zemětřesení mohu jen doufat, že se ještě někdy najde nějaká příležitost a země se zase zachvěje. Nezbývá tedy než interpretům vyjádřit hluboký obdiv. Aleši, Miloši, Vlasto a Štěpáne děkujeme.