ALDABRA – Pouto (2025) – Medvědí recka 19. března 2026   (12:35)Třetí album ALDABRA – Pouto (2025) potvrzuje, že český hard rock má stále co říct. Kapela navazuje na tradici sedmdesátkových a osmdesátkových legend, ale zároveň si drží vlastní tvář – syrovou, poctivou a žánrově pestrou. „Pouto“ spojuje klasický hard rock s heavy metalovou energií, nabízí atmosféru staré školy a ukazuje, že i bez bombastické produkce může vzniknout deska, která rezonuje autenticitou a silným řemeslem.

Nikdy jsem netajil, že svůj hudební základ stavím na klasickém hardrocku, který ve mně rezonuje dodnes a nemusí jít jen o základní kameny rockové historie. Zatímco mí vrstevníci a vlastně i široké okolí hltalo socialismem typizovaný popík a osmdesátkové disko, já byl za obecního a třídního exota. Žádná Ivetka, žádná Sandra nebo Samantha (v tomto případě bylo aspoň na co koukat), já miloval LED ZEPPELIN, URIAH HEEP a DEEP PURPLE, Sabati zatím číhali za bukem na správný okamžik.

Často mi staré známé pocity navozují i kapely řekněme regionální, a to bez toho, že bych se nad nimi nějak ofrňoval. To prosím ani omylem. Třetí deska ALDABRY je hardrockem prosycená skrz naskrz a nezůstává jen u něj. Říká se, že do třetice všeho dobrého – třetí album většinou ukáže, co v té které kapele vězí. ALDABRA se sice nehonosí bombastickou produkcí, štědrým rozpočtem na promo kampaň ani slávou, co hvězd se dotýká. Její přednosti tkví v něčem úplně jiném.

„Pouto“ má onen klasický hard rockový nátisk, který příjemně rezonuje napříč celou deskou. Ozvěna starých bardů šumí jako prémiové šampaňské a stáří formy není vůbec směrodatné, zvláště když ALDABRA nezůstává pouze u klasického vzorce a s elegancí a nenuceným šarmem proplouvá napříč dekádami a prokládá volnou hard rockovou formu hutnou heavy riffařinou.
Klasická produkce sice může u posluchače, navyklého na současný, do zářivého lesku vycíděný zvuk budit dojem muzeálního exponátu, kterou ocení tak akorát pamětníci. Zdání ovšem klame, stačí na chvíli zapomenout na zajeté konvence, dát volume lehce doprava a ještě lépe – pustit si „Pouto“ do kvalitních sluchátek.

Z nenápadné obyčejnosti se potom vyloupne poctivé, uvěřitelné hard rockové řemeslo, které se velmi hezky poslouchá. Časté úskalí řady nahrávek – klávesová sekce, která mnohdy trčela ze skladeb a příliš jim neslušela, v našem případě bezvadně funguje. Klávesy totiž nemají nepříjemný popový chuťový ocásek a spíše připomínají sedmdesátkový styl, a je to jedině dobře.

„Pouto“ je díky žánrovému přesahu i poměrně pestrá deska, která nejede sveřepě v jedněch kolejích. Dokáže přitlačit na pilu a stejně tak ve správný moment zvolnit bez laciného patosu a nelibě sladké pachuti na patře. Hard rock a heavy metal jsou od samého počátku spojité nádoby a „Pouto“ je toho jasným dokladem. Atmosféra přelomu sedmé a osmé dekády se těší dobrému zdraví i roku 2025 a rozhodně stojí za poslech.