Nové album EPIDEMY: Confessio Diaboli není kompilace
„Confessio Diaboli“, byť s podtextem „20 Anniversary“, není výroční výběrovka, alóbrž nové studiové album a zároveň výroční mejdan v jednom. EPIDEMY tímto počinem slaví 20 let své existence a rozhodně nešetří energií ani nápady.
Zvuk, který překvapí: Melodický thrash metal s americkým vlivem
Při pohledu na obal a konečně i název desky bych čekal neurvalý, nahrubo tesaný nářez ve stylu SLAYER nebo SODOM. Ovšem to, co se na mě z reproduktorů vyvalilo, má k původnímu předpokladu hodně daleko. EPIDEMY se s gustem cachtají v průzračnějším rybníčku, který čerpá vodu z obou břehů Atlantiku.
Thrash metalová hrubost evropského střihu se přirozeně a patřičnou lehkostí bratří s americkou školou. EPIDEMY nezapomínají ani na výraznou melodiku. Když už pustím fantazii více ze řetězu, slyším z dálky legendární FLOTSAM & JETSAM. Tedy ne, že by EPIDEMY najeli na neskrývanou kopírovačku – to nemám na mysli ani náhodou. Myslím tím výraznou a nenucenou melodiku, která funguje jako chutné a příjemně štiplavé koření, dodávající „Confessio Diaboli“ zajímavou rovinu navíc.
Výborná produkce: Organický zvuk jako z obýváku
Tím to ale nekončí. Album totiž dostalo velmi podařenou a citlivě pojatou produkci. Zvuk má skvělou plnost a dynamiku, působí maximálně „živě“, kdy máte pocit, že vám kapela hraje v obýváku jenom pro vás. To v dnešních zvukově sterilních časech není úplně běžné a narazit na album s organickým zvukem se rovná malému svátku.
Můžete namítnout, že „Confessio Diaboli“ zní jako KREATOR před třiceti lety, ale to znamená pouze jedno – nadčasovou produkci řady skvostů tohoto období.
EPIDEMY slaví bez kompromisů
Jsem překvapen. Co překvapen – jsem potěšen na maximum. EPIDEMY se nepouštějí do experimentů a hrají přesně to, co jim maximálně sedí a dobře činí. Stáří formy, zažívající svůj vrchol na přelomu osmé a deváté dekády, nehraje podstatnou roli. Podstatný je pouze obsah.
Mejdan na oslavu dvacetin EPIDEMY se povedl tak moc, že jsem si jej zopakoval hned několikrát za sebou. A jsem jist, že mě řada kol ještě čeká. Výhodu to má mimo jiné tu, že po téhle pařbě nenadýchám zhola nic. Jinak se cítím úplně stejně – a endorfinům nestačí stupnice!
Text: Jiří Vacek