Mikael van Dikeen o mladých DJs, českém hudebním nevkusu, úpadku rádií i svých začátcích 17. července 2017   (17:50)A také nový remix Chameleon plný dobrých skutků i u nás!

V jeden příjemný, červencový podvečer jsem se potkala s Mikaelem van Dikeenem, abych pro vás zjistila více o tomto talentovaném a úspěšném DJovi a producentovi. Uvařte si kávu, čaj nebo cokoliv, co máte rádi a vychutnejte si u nás také něco z taneční hudby.

Kdy tě poprvé napadlo, že se budeš věnovat DJingu a taneční hudbě?
 
Je to vážně dávno a ten příběh je kouzelný. Střední školu jsem studoval v Litoměřicích a tam byla kdysi vyhlášená diskotéka DJ Tip Centrum. Původně jsem si říkal, že tam půjdu dělat jen barmana, protože jsem studoval střední hotelovku a dělal si barmanský kurzy, ale tolik mě osvítil DJing, že jsem to musel zkusit, takže jsem tam přišel jen tak nahlédnout. Seděli tam asi tři lidi. Jeden z nich, takový silnější pán na barovce, byl pravděpodobně majitel, takže jsem mu říkal: „Dobrý den, já bych se chtěl zeptat, jestli tady můžu hrát.“ a on se tak na mě podíval a říkal mi: „Máš nějaký zkušenosti?“ a já říkám: „No jasně.“ (smích) a on říká: „Tak přijď v pátek.“. Bylo to někdy na konci června a já se bál rodičům říct, když jsem nebyl plnoletý, že jdu hrát jako DJ, takže jsem řekl bossovi na barovce: „No, já teď odjíždím na dva měsíce pryč, takže bych chtěl přijít v září.“ a on říká: „Tak přijď v září.“, takže jsem měl super prázdniny.
 
Celé dva měsíce mě sestra tahala na koupaliště a já jí pořád říkal, že nemůžu, že se musím připravovat na DJing. Měl jsem všehovšudy asi čtyři cédéčka, ty jsem si přehrával dokolečka a psal si písničky, které budu v září hrát. Když nastal den D, přišel jsem a oni si mě kupodivu pamatovali. Říkali: „Jo, ty jsi ten DJ, tak pojď.“ a já jsem si vzal baťoh, ten jsem si vycpal novinami a na vršek jsem si dal jen ty čtyři cédéčka. Pak jsem to tam otevřel, aby to vypadalo, že je tam hodně cédéček. (smích) Naštěstí na tu diskotéku nikdo nechodil už v tu dobu (smích), byli tam každý večer tři nebo čtyři lidi. Neměl jsem zkušenosti s ničím, vůbec jsem nevěděl, jak funguje aparatura. On mě vzal za místní mixážní pult a říká: „Víš, jak s tím?“, já říkám: „Jo, jasně.“ a on říkal: „Jo, pojistky.“ a to jsem tušil, že bude průšvih. Nevěděl jsem, že pojistky jsou všude jinde, naštěstí mi to nahodil on sám, rovnou pustil jeden deck a vytáhl první šavli na mixáku. Já jsem si říkal: „Aha, tak když vytáhl jednu, tak se logicky bude někde tahat druhá“ - takhle jsem začínal a trvalo to přibližně tři měsíce, než jsem se do toho dostal.
 
Pak jsem dostal šanci na velké diskotéce Centrál v České Lípě, nechali mě hrát Silvestra 1999. Tam jsem se poprvé setkal s nějakými BPM, mícháním atd., a to, když přišel nějaký chlapec a říkal: „Ty hraješ takový hity a vůbec to nemícháš?“ Chtěl jsem být samozřejmě za chytráka (bylo mi nějakých sedmnáct, osmnáct), tak jsem mu se špetkou hrdosti odvětil: „Mě už to nebaví.“ (smích) Takže to byly moje začátky! Pak samozřejmě tím, že jsme začali s kolegy tvořit v Praze Dance Radio, začali jsme víc hrávat na akcích. Dostal jsem se do toho a pak už je to takový automatický, i když pořád hodně psychologický. Na začátky moc rád vzpomínám, je to takový vtipný. (smích) 

Dělal jsi také moderátora v rádiu, co ti dala tahle doba?
 
Ta doba mi dala moc. Druhá polovina 90. let byla pro rádia fenomenální. Kdo byl tenkrát moderátorem v rádiu, byl hvězdou. Všichni k němu vzhlíželi, když někam přijel, tak to byl největší king. Dnes tomu tak samozřejmě dávno není. Můj prvořadý cíl nebyl tenkrát ani tolik DJing, jako spíš se dostat do jakéhokoliv rádia, ve kterém budu moderovat. Začalo to v pubertě. Po nocích jsem si psal texty vstupů, vybíral hudbu na kazetách a zkoušel si pod peřinou moderovat a dělat noční směnu v rádiu. Když jsem byl „připraven“, šel jsem do rádia.
 
Zkoušel jsem to už někdy v šestnácti letech, tenkrát na novém severočeském Rádiu Crystal 99,9 FM, kde říkali: „Hele, dobrý, ale přijď, až budeš dospělej.“. Přišel jsem! Nejprve jsem se „snažil“ o moderaci na zmíněném Crystalu, pak v Praze, když se zakládalo Dance Radio. Byli jsme tenkrát v kruhu asi pěti lidí. Z Dance Radia jsem po dvou letech odešel zpátky na sever Čech, na Crystalu jsem pak byl jako zkušený moderátor. O pár let později jsem pokračoval s vlastními pořady na dalších rádiích. 

Takže nebyl u tebe problém v talentu, ale věk, že jsi začal moc brzo?
 
Je to tak! (smích) Moje rádiová kariéra pokračovala dlouho, i když trochu jiným směrem. Když jsem studoval střední (hotelovku) i vysokou školu (Peďák), věnoval jsem se hodně jednomu netradičnímu koníčku: studoval jsem individuálně marketing s inspiracemi z USA. Měl jsem totiž pocit, že se potřebuju dál posouvat, a tak jsem postupně moderátorské místo opouštěl a začal se naplno věnovat marketingu. Můj cíl byl jediný: aby rádia opět měla brand image jako v 90. letech. To se z mnoha důvodů nepodařilo.
 
Mám pocit, že na vysokých místech v rádiích sedí dinosauři, kteří tenkrát byli hvězdami, dnes jsou vyčpělí, žijí z nostalgie a nechtějí se posouvat dál. Samozřejmě k tomu připočítejme, že na pořádný marketing rádií nejsou rozpočty. Rádio je totiž produkt, kterému se v mediálním mixu moc nevěří. Rádia nejsou schopný si na sebe vydělat, v tom případě nejsou schopný ani zaplatit větší promo častěji, než jednou za pět let. Přestože jsem byl dlouho i na prestižních radiových značkách, nějak se to ve mně minulý rok zlomilo, odešel jsem úplně z médií a říkal jsem si: „Budu se okrajově dál věnovat DJingu a produkci a primárně budu dělat svůj oblíbený marketing, už na světové úrovni.“.

Kde ještě hraješ a co nová vlna DJů?
 
Ta doba, kdy jsem hodně hrával, je pryč. Tenkrát jsem byl hodně slyšet na severu Čech a v Praze. Posledních 5 let nastupuje další generace nových DJů. Kluky, který já jsem vídal, když začínali, z těch jsou dnes velké hvězdy domácí DJské scény. Mám je rád, mají v sobě energii a dokážou ji předat. Přestože si myslím, že jejich hudební progres by mohl, z mého úhlu pohledu, znít trošku jinak, obdivuji je. Jsou totiž přesně v tom věku, kdy to tanečnímu publiku dokážou předat. Já, přestože nejsem nejstarší, se rok od roku přesvědčuji o vlastních DJských rezervách. Něco si od nich musím brát a neustále se vzdělávat.
 
 
Jaký je tvůj oblíbený styl hudby? Co rád hraješ a co rád posloucháš?
 
U mě je to složité, protože jsem nebyl v podstatě vychovaný k žádné hudbě, moji rodiče k hudbě nikdy nějak netíhli. Moje hudební zrození nastalo někdy v roce 1989 až 1990, když jsme vyrazili s rodiči do Polska, kde prodávali audio kazety za třicet korun. Naši mi říkali: „Tak si nějakou kazetu kup.“, já říkám: „Ale já tomu nerozumím, vůbec nevím, co si mám koupit.“. Tenkrát se na mě mamka podívala a řekla: „Hele, tady jsou nějaký Roxtet, to mi něco říká.“. Odvětil jsem: „Hm, Roxtet, to by mohlo znít dobře.“. Byli to Roxette, samozřejmě. (smích) To byla moje první kazeta a vlastně moje první hudba, kterou jsem začal vnímat, což je trochu paradox, protože Roxette jsou spíš takový rockový, pop-rockový duo, než aby měli blízko k taneční hudbě. Marie a Per měli ale příjemný hudební melodie, líbili se mi a dodnes se mi líbí.
 
Pak mě ovlivnil rok 1994, start hitparády Eso, všechny ty „čágo-belo“ věci, který se tam děly a celá vlna eurodance, ať to byl DJ Bobo, 2Unlimited, 2 Brothers On The 4th Floor, Fun Factory nebo Twenty 4 Seven. To jsou věci, které mě bavily a které se v době, kdy vzkvétala nová, regionální, soukromá rádia, hrály pořád dokolečka. Každej DJ tam zněl jako kolotočář, to mě ovlivnilo, to mě bavilo a vlastně to mě ovlivňuje dodneška. V dnešní době poslouchám nejvíc taneční hudbu, hlavně melodickou taneční hudbu, a nevadí mi jakákoliv odnož, i ta nekomerční. Nevadí mi občas poslechnout nějaký dobrý techhouse nebo techno, ale opravdu jen okrajově. Díky tomu, že spousty let píši recenze pro britský server TrackItDown, což je největší server, který kdysi začal vyhlašovat i žebříček DJ MAG Top 100, tak oni mi „za odměnu“ posílají hudební novinky a já jako ambasador píšu občasné recenze na to, co vychází nového. Takže si z toho udělám každý týden hudební balíček, ve kterém je od každého žánru trochu. Zní to všechno tanečně, ale nemám problém s tím, když tam jsou i jiný věci. Třeba mám rád Coldplay, ty se mi moc líbí, ty mě baví.
 
Pak jsou samozřejmě i věci, který nemám rád – jako třeba hip hop, ten prostě nesnesu (smích), nemusím českou rockovou hudbu. Přestože mám mezi českými rockery spousty známých a vím, že ty kluci jsou dobrý, vzpomenu si na jeden dialog, kdy jsem se v rádiu potkal s Vencou Bláhou z Divokýho Billa a říkal jsem mu: „Ty jseš tak hodnej kluk, proč děláte takový sračky, ty jo.“ (smích) - on byl dobrej, říkal, že to lidi chtěj nebo něco takovýho, už si to úplně nepamatuju. (smích) Tahle hudba mě moc neláká. Naopak snesu, když jdu na nějakou vesnickou zábavu, lidovou hudbu, to mi nevadí. (smích)
 

Tobě se podařilo, kromě jiného, hrát na Staromáku na Silvestra, vítání roku 2016 i 2017. Jaké máš pocity na takových akcích, kdy máš před sebou obrovské davy lidí?
 
Ty pocity jsou skvělý, nádherný, nepopsatelný. Pořád si říkám, že je to nějaký poděkování za tu dlouhověkou a dlouholetou kariéru a taky za to, jakým způsobem jsem na tý Djský scéně působil. Když jsem na Staromáku hrál poprvé, to bylo vítání roku 2016, byli jsme všichni spokojení a vzájemně se domluvili na další rok. Pokud se nestane cokoliv neočekávaného (třeba se najde někdo mladší a šikovnější nebo organizátoři budou chtít změnit koncept, nebo třeba já skončím s kariérou úplně), tak spolupráce může mít trvání třeba dalších několik let. Je to taková třešnička na dortu toho celého roku, už jenom proto, že na Staromáku je     90 % cizinců a ty lidi jsou rozdílný.
 
Mikael van Dikeen – Like A Child (from Prague NYE 2016):

My jsme takový specifický národ, Když DJové hrají, tak u nás většina lidí z menších měst má pořád představu o tom, že jdou do Sokolovny s jukeboxem a místní DJ jim bude hrát všechno od Tiesta až po Michala Davida, Vondráčkovou a Kabáty a pak na to napojí znova Tiesta atd., tohle mě nebaví. Navíc mám pocit, že pokud DJ v ČR nezahraje „Když se u nás chlapi poperou“, tak si to návštěvníci klubu neumí užít. Naopak zahraniční lidi tím, že mluví anglicky, tu hudbu vnímají trošku jinak, dokáží hudbou víc žít, dokáží si to víc užít, a hlavně tu hudbu znají.
 
U nás v podstatě hudební vzdělávání vůbec neexistuje. Občas se o to snaží Éčko (Evropa 2), ale i ta je s hudebními novinkami dost pozadu. Zatímco v zahraničí funguje spousta webových rádií i odborných hudebních webů. Třeba v Německu vysílá fenomenální Sunshine Live. To je rádio, které ve svých podvečerních a večerních setech vytváří neustále nějaké novinky, hrají tam světoznámí DJové, a to je pro mě velká inspirace, místní lidi pak hudební novinky líp vnímají. Cokoliv pak pustím z nové taneční tvorby, tak oni na to skáčou, zpívají si do toho, prostě se baví, umí to. Zatímco u nás jsme dost pozadu. Nemyslím si, že hranice toho, jak jsme pozadu, je daná vyloženě hranicí bývalého západu a východu. Pořád říkám, že jsme takový ostrůvek nevkusu. Kdykoliv hrají DJs v Polsku, v Německu, na Slovensku, v Rakousku, v Maďarsku, tam vnímají hudební novinky a taneční hudbu všichni stejně. Jen my máme takový divný specifikum. A teď je otázkou, jestli je to dobře, jestli je to nějaký kulturní dědictví, který bychom si měli uchovávat anebo jestli je to něco, čeho bychom se měli zbavit, abychom byli tak nějak víc friendly vůči hudební Evropě. Zase moc filosofuju. (smích)
 

Jaké jsou tvé hudební vzory?
 
Můj největší vzor, který jsem objevil v roce 1997, tenkrát ještě v rámci projektu SQ1/Sequential One, se jmenuje ATB, je z Německa, vlastním jménem André Tanneberger. Tenkrát jsem ho objevil a byl z něj úplně nadšený, ještě když byl známý jen v Německu. V roce 1998 vydal ATB úplně první hit 9PM (Till I Come). Žral jsem to, pouštěl si to pořád dokolečka. Tenkrát jsem byl na střední škole a všichni spolužáci říkali, že to zní jako když někdo tahá kočku za ocas a že to mám vypnout. (smích) Ono, když si to pustíte, tak zjistíte, že to tak skutečně je, že to tak zní (smích). Mám ho moc rád, byl můj obrovský hudební zlom. 

ATB – 9 PM (Till I Come) /1998/:

Byl jsem ovlivněn vlnou eurodancu a vlastně i tehdejších boybandů, hlavně vizáží. Tenkrát všichni kluci nosili účes na hřiba, stejně jako Nick Carter z Backstreet Boys. ATB byl první, viděl jsem ho na cédéčku Movin' Melodies, který měl nagelovaný bodlinky na celý hlavě, chtěl jsem to taky. Říkal jsem si: „Mám rád ATB, chci být jako ATB, a to úplně vším.“, takže tenkrát jsem musel poprvé sundat můj hřib a la Backstreet Boys (smích) a nechal jsem si to sestříhat nakrátko. Pamatuji si, že jsem tenkrát ukecával holky z intru, který každý ráno vstaly, vzaly si velkou pixlu s gelem a dělaly mi bodlinky. (smích)
 
Když jsem ATBho představoval kamarádovi, on říkal: „Hele, on je moc novej a to ty lidi moc bavit nebude.“, teď mi zase říká: „Ty jo, to už je důchodce, to už nikoho nebaví.“ (smích), přesto ATB je dneska pojem, je to legenda, milují ho zejména v Polsku, v Německu a teď chytil druhý dech i v Americe, kde objíždí tour po velkých klubech v Las Vegas a Los Angeles, prostě velká hvězda. Já ho mám pořád rád.
 
Zpátky k hudebním stylům. Tím, že mám teď hodně blízko k produkci a vnímám víc melodii, tak se mi líbí trancová hudba, protože právě trance je hodně melodický, není to jen bezduché řezání pilou nebo vrtání vrtačkou. Topky jsou pro mě Above & Beyond, Gareth Emery nebo Armin van Buuren, to jsou pro mě skutečné srdcovky.  Pokud víc zabrousím do housové scény nebo obecného EDM, tak tam zmíním MOGUAI, legendu z Německa, který začínal původně s berlínským technem a dnes to hodně střílí do komerční dance scény, ale taky – jak by řekl můj kamarád, je mu přes 40, už je to důchodce. (smích)

 
MOGUAI feat. Tom Cane – You’ll See Me /2016/:


 

Z vlastních singlů jsem nedávno pustil ven track Summer (Playa) vyloženě pro Střední a Jižní Ameriku, konkrétně pro Dominikánu a Venezuelu, ten je hodně latino, takový můj první pokus. Teď je na spadnutí podpis nové spolupráce s německým labelem, oslovily mě taky známý holky ze Slovenska, dvojčata TWiiNS. Jeden song, který zatím zazněl jen ve slovenské reklamě, chtějí vydat a rády by zkusily i jinou verzi. Myslím, že s úpravami už jsme někde ve finálové rovince. Originální verze zní trošku jako brit-pop až pop-country, já jsem z něj udělal takový velmi příjemný melodický deep / tropical house. Osobně jsem z celé spolupráce nadšený. Navíc jsem aktuálně releasnul nový remix plný dobrých skutků, stojí za zhlédnutí. To všechno je moje motivace pro další práci. 

PNAU – Chameleon (Mikael van Dikeen Redraw) /2017/: 
 

Dál se tak budu věnovat remixům, produkci a věřím, že tím možná i přijdou nějaký další nabídky na DJing. Myslím tím DJing, který má smysl. Odmítám totiž ze zásady poptávky na maturitní plesy, svatební hraní atd. Zrovna nedávno mi psala jedna slečna, že miluje moje remixy a že by moc chtěla, abych hrál na maturiťáku. Vysvětloval jsem jí, že se nechci dostat do fáze, kdy ke mně budou chodit opilí strejčkové a budou po mě chtít rock ́n ́roll, Michala Davida, Helenku nebo Kabáty. Slečna byla pohledná a milá. Argumentovala, že mě vážně moc chtějí a zaplatí za mě jakoukoliv částku. Dal jsem jim tedy návrh, už se neozvali. (smích)
 
 
Kde se o tobě lidé dozví bližší informace?
 
No, pokouším se neúspěšně renovovat svůj web, který je se stále ve fázi coming soon.  Vím, že bude krásný, ale vždycky, když to dodělám po pár měsících do nějaké fáze, tak si řeknu: „Hele, mně už se to nelíbí, musím to udělat jinak.“, takže to zase udělám jinak. (smích) A teď už věřím, že se mi to povede. Mám termín do konce léta.
 
V dnešní době web není tím nejzásadnějším médiem, protože dneska kompletní svět funguje na sociálních sítích, kde informace běží takřka okamžitě. Lidi se tak hned dozvědí, co potřebují, projedou si to, nasdílí si to a nemusí nikam aktivně chodit. Já jsem zastoupen téměř na všech sociálních sítích pod subdoménou #mikaelvandikeen. Aktivní jsem na Facebooku, Instagramu, Twitteru, Tumblru, Pinterestu nebo na hudebním Soundcloudu. Samozřejmě nezapomenu na YouTube, kde mám všechna videa, rozdělená do seznamů videí na remixy, singly nebo promotion videa. Podruhé se pokouším rozjet i Vimeo channel. Tam všude jsem aktivní.

Co bys vzkázal svým fanouškům, kteří tě rádi sledují, rádi poslouchají a třeba i našim čtenářům, kteří tě vůbec neznají?
 
Těm, kteří mě znají a sledují, chci jednoznačně poděkovat, protože poděkování je to nejdůležitější – to je ta motivace, hnací motor a důvod, proč to dělat dál. Chci lidi dělat šťastnými. Chci, aby byli v pohodě, aby jim moje hudba i DJing udělaly radost. Skutečnost, že mi někdo dá jeden like a napíše: „Ty jo, to je skvělý, udělal jsi to dobře.“, to je pro mě další energie, třeba deset procent pro další nový track nebo remix. Takže těm patří velký poděkování.
 
A těm, kteří mě neznají, zkuste si mě poslechnout, napište mi svůj názor. Pokud bude negativní, tak já se z toho ponaučím. I když – to bych asi neměl říkat, protože v ČR všichni píší jen negativně. (smííííích)
 
 
Tady jsou samí hateři (smích)
 
Právě, ať píší jen pozitivní názory. (smích) To tam asi dávat nebudeme, ty jo. (smích) Ne, já budu samozřejmě rád za jakéhokoliv nového, nechci říct fanouška, to zní hrozně nadneseně, spíš za dalšího nového hudebního přítele.


Děkuji Mikaelovi za rozhovor, kde jsme se hodně nasmáli a možná mu i prominu ten hip hop :) Rozhodně si nenecháme ujít další novinky ze světa Djingu a produkce Mikaela van Dikeena!