Nefestík, podvanácté a nejlíp 22. července 2022   (17:51)Poslední jarní víkend byl již po dvanácté tím okamžikem, kdy v Nepomuku na jižním Plzeňsku probíhal pestrý hudební festiválek Nefestík, možná trošku frázovitě, ale naprosto výstižně, označovaný jako multižánrový.

Právě mix rozličných subkategorií, které se slévají do široké řeky jménem alternativní hudba, je jednou z určujících charakteristik této kulturní akce. Punkeři si tu podávají ruce s rastamany, technaři, neohipíky, hip-hopery i maminami odvedle. Další z dramaturgických zásad je snaha o objevování nových jmen, otevírání oken svěžímu vánku muzikantských startupů či alespoň o jistou překvapivost a progresi v koncepci programu. Můžeme samozřejmě mudrovat nad tím, zda se organizátorům toto předsevzetí zcela vydařilo, neboť některá uskupení i dramaturgické koncepty se v programu festivalu opakují rok co rok. V těchto případech se ovšem většinou jedná o projekty samotných členů produkčního týmu či jejich přátel, které svým způsobem dotvářejí atmosféru festivalu. Jména jako Belau, Lazer Viking či P/\ST naopak potvrdila letošní motto, tedy, že Nefestík je festival, který vám rozšíří obzory. Do třetice je určujícím znakem události místo jejího konání. Jen málo festivalů má takový genius loci jako Nefestík. Zelenohorská pošta v Nepomuku totiž akci propůjčuje jedinečný charakter. Jde o městský festival, ne o nějakou rychtu na louce – a přitom tu roste spousta zeleně. Hlavní scéna působí, jak kdyby byla na okraji lesoparku. Stable stage pak úplně dýchá barokní minulostí staré poštovní stanice. Syrové kouzlo má i sklepní Underground stage. Stanové městečko není veliké, ale kdo by čekal něco takové prakticky uprostřed města (no dobře, městečka). Letos navíc přidali organizátoři i cachtací rybníček, který o horkém víkendu potěšil nejen děti návštěvníků. Co by to bylo za letní festival bez koupání! Kouzlo areálu nepochybně podtrhuje i fakt, že není příliš rozlehlý. Nefestík je zkrátka, jak napovídá též název, taková komorní až rodinná akce. Tisíc návštěvníků by asi ještě ustál, ale víc rozhodně ne. Letos jich tu byla zhruba polovina - a atmosféře to víc než svědčilo. Díky tomu, že pivo teklo na pěti různých místech, byly tu dva (jeden více, druhý méně) zásobené bary, vegegrill, stánek s palačinkami a veganskou zmrzlinou i originální regionální buřtotéka, se téměř nikde netvořily fronty a festivalu vládl klid a pohoda. 

Jednotlivé scény byly díky svým prostorovým charakteristikám vymezené poněkud odlišně i po dramaturgické stránce. Na hlavní scéně, která se, bohužel, jako jediná dá označit za plnohodnotně festivalovou, zahrála slušná řádka živých kapel od reggae bandů Michala Šepse a Karla Babuljaka, přes oldschool pankáče The Fialky po post-rockové Kalle či Seventh Passion. Komorní scéna v barokní poštovní stáji více než seděla (poloakustickým) projektům jak Eva Vargo, Veronique či Mates von Lunapark. Pro slam poetry (či filmové projekce) byl pak tento kout přímo ideální. Začínající rocková kapelka Igloo Boyz ze sousední Vrčeně správně vyhodnotila akustické danosti působivě klenutého prostoru a svůj sobotní koncert raději odehrála před stájí na nádvoří, čímž zároveň vytvořila stylovou hudební kulisu partě motorkářů z pražského Harley clubu, kteří právě dorazili na prohlídku zdejšího Musea veteránů.

Underground stage ve sklepení, které patří k těm rozlehlejším mezi nepomuckými historickými sklepy, byla více než solidním tanečním klubem s vlastním barem. Páteční noc zde patřila drum’n’bassu, sobotní pak technu. Zejména ragagjunglový set DJ Hundreada rozskotačil po půlnoci množství tanečníků včetně autora tohoto článku s dvojnásobnou zlomeninou palce levé nohy. Své posluchače si našla i horní barová stage, která byla pro změnu vyhrazená v pátek dubu a v sobotu breakbeatu. Z tamní produkce je zapotřebí zmínit zejména projekt Dub Leafs, který staví kombinaci hry na živé hudební nástroje, loopingu a samplech. Původem zcela regionální, totiž plzeňsko-blovický, zvukem poměrně ojedinělý alespoň v republikovém měřítku.

A když už jsme se nenásilně přenesli do oblasti recenzí jednotlivých vystoupení, pojďme okomentovat některá další. Celý festival zahájil (pokud tedy pomineme DJe hrajícího liquid funk a nějaký ten dokumentární film) Vojta Violinist. Jeho představení se dá bez nadsázky označit za vstupní rituál, neboť osobitá kombinace různých vlivů world music, bubny, didgeridoo a looping vytvořily vskutku magickou hudební kulisu. Reggiment Michala Šepse navázal opravdu precizním rasta soundem. Po zvukové a hudební stránce je aktuální projekt někdejší hvězdy soutěže Česko hledá superstar opravdu jedním z toho nejlepšího, co tuzemská reggae scéna může dnes nabídnout. Křesťanské, česky zpívané, texty představují v rámci scény jisté unikum. Přitom působí velmi organicky, protože celé reggae je po obsahové stránce postavené na svébytné interpretaci Bible (ortodoxní katolíci to nazývají herezí). Rastafariánství vzniklo na Jamajce, husitství v Čechách. Tak proč sem tahat Haile Selassieho, Šeps si vystačí s Ježíšem Kristem! Vrcholem pátečního večera byly nepochybně The Fialky. Na pražské retro pankáče přišla slušná řádka lidí. Kapela má evidentně množství fanoušků i mezi místními obyvateli, které jinak festival svým žánrovým záběrem příliš neoslovuje. Takže se pogovalo a pařilo jedna báseň. V rámci populární slam poetry pak básní zaznělo mnohem víc a nasazení jednotlivých slamerů přímo čiší z přiložených fotografií. Ale to bylo až v sobotu. Ještě se vraťme, naposled, k pátku. Plzeňští madebythefire hráli už před téměř dvaceti lety na NepalFestu. Takže za novinku se nedají označit ani stěží, za objev ale ano! Tak originální hudební projev nemá žádný druhý hudební projekt. Stojíte před pódiem s otevřenou hubou a nevíte, jestli hrají metal nebo jazz. Jejich instrumentální skladby jsou vrstveny komplikovanými sekvencemi jak z učebnice pro poslední ročník konzervatoře a přitom je to strašlivý nářez.

Ale teď už k sobotě. Loutková pohádka Honzy Kindla uváděná již hodinu před polednem přilákala nemalé množství malých diváků. Těžko říci, zda návštěvníci festivalu si s sebou přivezli tolik ratolestí nebo dorazila i lokální drobotina. V každém případě je orientálně laděný příběh o lásce žebráka a princezny, kde stejnou roli hrály vlastnoručně vyráběné loutky a rekvizity i originální projev principála, velmi zaujal. Došlo i na píseň v rytmu reggae, což od někdejšího frontmana kultovní skupiny Ilam vždy potěší. Taneční uskupení Tiriba si vybralo pro své vystoupení protilehlý kout zahrady a následně předvedlo, že i v Plzni existuje parta, která je schopná sugestivně reprodukovat lidovou hudbu (a tanec) západoafrického pobřeží. Zjevením pak byl Lazer Viking. Sólový hudebník, občanským jménem Jakub Kaifosz, se vynořil již před pár lety jako svébytný kytarový mág, který nedostatek spoluhráčů více než zdatně nahradil přebytkem samplerů a sekvencerů, Jeho uhrančivý hlas se vznášel nad kytarovými plochami, které sugestivně evokovaly přelom šedesátých a sedmdesátých let. S novou, již čtvrtou, deskou dal vale kytarám, ostříhal háro, oblékl bílé ponožky a vsadil vše na elektroniku. Výsledkem je 80’s retro pop, který nenechá jednu vulvu suchou.

Kalle. Co dodat? Chytré. Klidné. Působivé. Emotivní. Dokonalé. Zaslouženě dvakrát Anděl v kategorii alternativní hudba. I nepomucké vystoupení potvrdilo výjimečnost tohoto uskupení na tuzemské scéně.

A pak Belau. Maďarský downtempový projekt byl pro některé důvodem, proč na Nefestík dorazit. Oprávněně. Tohle na malém venkovském festivalu úplně nečekáte. Belau v těchto dnech hrají s Thievery Corporation, na svém kontě mají dvě maďarské Grammy a jejich hudba zazněla v několika seriálech HBO. V Česku hráli letos teprve podruhé, vloni dvakrát a předloni ani jednou. Tomu se říká dramaturgická pecka! A ona to byla pecka i na živo. Přestože si Belau přivezli svou domácí zpěvačku a nikoliv například Sophii Baker, přestože jde z podstaty věci o chillout a přestože je tady skoro nikdo nezná, šlo skutečně o unikátní zážitek. Nejenže celé aranžmá, zvuk a pódiový projev přetékaly profesionalitou a uměleckou kvalitou, kapela koncert postupně gradovala až k opravdu energické taneční show. Zkrátka vystoupení, na které se nezapomíná.

A konečně P/\ST. No ty krávo! Zjevení českého hip-hopu. Tedy pokud lze toto svébytné duo do oné rapové škatulky vůbec nacpat. A to nejen kvůli úchylnému knírku MCho Dana Kranicha. P/\ST přináší významově nabité, drsně poetické české texty v kombinaci s nabroušeným elektro/rap(metal)ovým soundem. Strýček homeboy si vzal raději dovolenou.

Vystoupení skupiny Glajst Duo raději recenzovat nebudeme, oprávněně byla tato intelektuálně-porno-folková formace nasazena do programu až po 22. hodině. Stejně tak raději pomlčíme o technopárty ve sklepě. A o neděli jakbysmet. Tedy ne že by střídmě koncipovaný nedělní program nebyl pestrý a zajímavý. Autor tohoto článku ovšem byl zároveň součástí prvního uskupení vystupujícího v neděli, Nepal sound systemu, což značně ztěžuje možnost objektivní recenze. Ještě víc tuto možnost ale ztížilo množství erárního mojita, kterým se zvládl během svého setu posilnit.

Co tedy uvést nakonec?
Nefestík není rozhodně ve všech směrech tuctový festival. Pokud máte rádi věci, které se vymykají ze zaběhaných škatulek, a ještě jste na něm nebyli, měli byste to napravit. Další možnost bude opět poslední jarní víkend v roce 2023. O konkrétní podobě programu nemají v současné době jasno ani organizátoři, základní dramaturgická kostra ale bude nepochybně velmi obdobná. Informace o jednom nikoliv nepodstatném rozdílu ale z produkčního týmu unikla již teď. Nefestík velmi pravděpodobně opustí model dobrovolného vstupného, naopak zavede předplatné. Motivací není prý ani tak finanční stránka věci jako právě omezená kapacita festivalu a snaha zachovat mu toto velmi sympatické měřítko.
Tak uvidíme, jestli to po třinácté bude zas o kus lepší ...