Praha zažila opravdové Zemětřesení, třásl se celý Akropolis! 20. listopadu 2018   (20:04)První ze zastávek projektu Zemětřesení po 25 letech proběhl v Praze v Akropolis

Procházel jsem se mezi fanoušky, kteří přišli na koncert a zaujal mě jeden mladý pár, který se vyjímal svým věkem průměrem návštěvníků a tak jsem poprosil Tomáše o pár slov ke koncertu.


Píše se rok 1993, a já jako 6. letý chlapec, jsem byl ovlivňěný svými staršími bratry a hlavně od tatínka, se kterým jsem se každý týden koukal na hitparádu, kterou moderoval Martin Hrdinka, že rocková muzika je ta nejlepší.
Takže u nás v obýváku hrál například Láďa Křížek a Kreyson, Palo Habera a Team, nebo třeba Citron, Alkehol či Lucie. No a nemůžu samozřejmě zapomenout na Vitacit, Arakain, Wanastowi Vjecy a Torr. No a z posledních 4 kapel byla v roce 1993 přes anketu Černá Vrána vybraná čtveřice tj. Nejlepší zpěvák – Aleš Brychta, nejlepší sólový kytarista - Miloš „Dodo“ Doležal, nejlepší basový kytarista Vlasta Henych a nejlepší bubeník Štěpán Smetáček.
Když jsem uslyšel v televizi písničku Jsem prý blázen, tak si už opravdu matně vzpomínám, že sem se tatínka ptal: Proč je na fotkách ten pán a kdo to vlastně je? A tatínek okamžitě vzal do ruky kazetu, vložil ji do kazeťáku a řekl: ,,Tak počkej!" a začal mi pouštět písničky jako Holubí dům, Jahody mražený, Lupič Willy nebo Šípkovou Růženku. ,,To je přece Jiří Schelinger!" Tak sem se zaposlouchal a okamžitě si nahrál – Jsem prý blázen na videokazetu spolu s dalšími oblíbenými klipy. No a protože vyšlo prohlášení, že by se toto uskupení po 25 letech mohlo dát dohromady, neváhal jsem ani vteřinu a sledoval kdy a kde vystoupení bude. A pak to přišlo – 18.11 – Praha – Palác Akropolis.

Den „D“ 18:30 a ze sálu se linou první tóny kapely 9. planeta. Procházím parketem a při pohledu na podium si říkám: Ty bláho, takový „Pardi“, ale jak jim to šlape! Od úvodní písničky si lidé podupávají, jiní hází vlasy, jiní si tleskají do rytmu.

Jako druhou kapelou byla mladá metalová kapela Frozen Poppyhead a ta také nenechala nic náhodě a mlela to do publika. Hodně dobře se toho „mlaďasové“ chopili. Škoda, že při jejich  vystoupení byla autogramiáda,ale to jsem si nemohl nechat ujít a  musel jsem se zúčastnit a vidět kluky jinak, než na podiu.

Lehce po 20. hodině už přišlo to správné „Akropolisové Zemětřesení“ a to hned na 2x, protože kapela zahrála písničku se stejným názvem. Pak nechyběly ani písničky Cesty, Kartágo, nebo Strážci majáků. Při Šípkové Růžence jsem se koukal na Miloše a Aleše, jak jim ta chemie neskutečně funguje, až sem se zaposlouchal a zjistil: Aha, on je tam další nástroj, ale kdo to hraje?
Štěpán Smetáček měl u bicích i klávesy a já nevěřil vlastním očím. Jediným hostem byl Milan Schelinger a řekl to co si myslí správný rocker, že song století je jednoznačně Holubí dům v zápětí zazněli první tony této legendární písničky. Jako přídavky zahráli kluci songy, které hráli spolu jako úplně první a to Paranoid a Ace of spades.

Po celý koncert jsem nevěděl jestli mám obdivovat i přes zdravotní indispozice pana zpěváka Aleše, jestli obdivovat krále kytary Miloše, jestli nechat oči na basových kouscích legendu Vlastu a nebo jestli i když zrovna neměl bubenické sólo (což se stalo uprostřed koncertu) koukat na bubenického virtuose Štěpána.
Nemůžu mít porovnání jestli v roce 1993 to bylo lepší, ale jedno vím jistě. Byl to neskutečný zážitek.