Punk rock's not dead - předvedli The Offspring v Malé sportovní hale 24. srpna 2017   (21:51)Legenda kalifornského punk rocku The Offspring v Praze rozjeli energickou smršť jako by za sebou neměli více než 30 let společného hraní.

Při příchodu k areálu holešovického výstaviště nás jako první překvapila fronta lidí, která vedla od Malé sportovní haly až k tramvajovému nástupišti před areálem. Délka fronty byla neuvěřitelných téměř 400 metrů. Slovy Járy Cimrmana by její délka odpovídala řadě 3700 myší, podle níž bychom si vykračovali 10 minut vojenským krokem.

Ze složení fanoušků bylo vidět, že tahle kapela si stále udržuje své fanoušky (včetně mě), kteří jsme na konci minulého století proháněli okolečkovaná prkénka a formovali svůj pubertální hudební vkus právě zmiňovaným kalifornským skate punkem. K tomu navíc přibývá fanoušků podstatně mladších ročníků. Takže opravdu punk rock's not dead.

NEWDRIVE (DE / SWE)

Na rozehřátí publika vlétla na pódium švédsko-německá partička Newdrive, která byla bezpochyby velmi dobrou volbou a od prvních tónů stříkala punk rocková energie všemi směry a nenechala klidnou žádnou tenisku ani gládu, která měla kolem sebe alespoň kousek místa k podupávání do rytmu.
 
Sypu si trošku popel na hlavu, že jsem obě předkapelky slyšel poprvé, ale zanechali ve mně natolik pozitivní dojem, že jsem si sám sobě slíbil vyrazit na ně znovu, kdykoli to bude jen možné.

THE BOTTOM LINE (UK)

Druhá předskokanská kapela, která se objevila na pódiu, byli britští The Bottom Line. Po předchozím vystoupení neměli úplně jednoduchou roli, a tak museli vlétnout na pódium s ještě silnější energií. Tahle londýská partička se tohoto úkolu zhostila na jedničku a z jejich vystoupení působila sehranost, radost a příjemná nálada. I přesto, že jejich styl hudby je často nazýván spíše pop rockem než punk rockem, některé jejich kousky svou řízností, rychlostí a syrovostí připomínaly newyorský hard core.

Stejně jako u předchozí partičky se budu těšit na jejich další vystoupení, které bych si nechtěl nechat ujít.
 

Největším problémem Malé sportovní haly je její úzké přístupové schodiště, kterým se schází z horních ochozů dolů na plochu. V případě, že se hala začne plnit mnoha tisíci fanoušků, je cesta skýtající pár desítek schodů nechutnou zpocenou mačkající se tlačenicí, která někdy trvá i desítky minut. Možná před 20 lety v době puberty se skatem na zádech, bychom takovou zkušenost přešli bez povšimnutí. Ale dnes, když už má člověk pár set akcí za sebou a bohužel také pár těch tatínovských kil navíc, už tohle člověk zažívat opravdu nechce. A těch rozhořčených názorů na tuto skutečnost jsem slyšel opravdu nemálo. Myslím, že rozumným řešením by bylo, když už je plocha rozdělena na 2 cenové části (blíže k pódiu, dále od pódia), že by vstup byl také rozdělen na dva a část fans by byla pouštěna bočními velkými vraty přímo na plac.
 
Když už se však člověk protlačil na plac, životní prostor byl dostačující, v blízkosti bylo dostatek barů a mobilních toalet. A největším kladem bylo naprosto perfektní ozvučení. Mnohokrát jsem zažil, že největší tragédií podobných halových koncertů je zvuk. Zde však nebylo k vytknutí naprosto nic.

THE OFFSPRING

V plánovaných 21:45 začali hrát hlavní tahouni celého koncertu a člověk měl okamžitě chuť si prozpěvovat a podupávat a dá-li se to tak nazvat, možná i tančit. První písnička k tomu také ihned vybízela. Píseň Your'e Gonna Go Far Kid (znalci už vědí) hned svou druhou slokou vybízí právě k tanci - slovy „Now dance fucker dance“.

Hned druhou písničkou jsem se vrátil o 20 let zpět a znovu téměř cítil pod nohami skateboard, protože zazněla slova „Yeah, yeah, yeah, yeah, yeah“ a píseň All I want ze mě na chvilku opět udělala puberťáka, který jediné co chtěl, bylo skočit na skate a bezstarostně brázdit ulice. V tu chvíli jsem zapomněl na špatnou náladu z tlačenice na schodech, na všechny strasti a neduhy běžného života a užíval jsem si tóny, melodie, zpíval si a podupoval. Prostě a jednoduše jsem se cítil šťastně.
 
Následovaly další songy podle playlistu:
 

 
Pauza před posledními písněmi ale byla tak krátká (bez jakéhokoli skandování a vytleskávání), až jsme si vlastně ani nevšimli, že už se jedná o přídavek. Proto nás překvapilo, že už je vlastně konec.

Na koncert jsme už od začátku přicházeli s lehkými obavami, zda-li Dexter se svou kapelou vloží do koncertu veškerý svůj um a energii jako za mlada i přesto, že už nějaký ten křížek na krku svých kytar mají.

I přes překvapivě utnutý konec jsme odcházeli s naprosto pozitivními pocity, že tahle partička neztratila ze své energie téměř nic a ze své fanouškovské základny také ne, spíše naopak. A s velkou chutí bych si tento koncert zopakoval třeba ještě týž večer.