Rock'n'rollová mše v Karlíně - přijeli Skillet 8. května 2023   (15:44)Stejně jako zítra opět vyjde slunce, existuje i další životní jistota – američtí Skillet nás milují natolik, že si pro nás vždy do roka, maximálně dvou, naplánují další koncert. Tentokrát již přerostli holešovickou Malou Sportovní Halu, a šestého května se rovnou vydali dobýt Forum Karlín.

Není se čemu divit – Skillet zde mají již dlouhé roky pevnou a věrně oddanou fanouškovskou základnu, která se každou návštěvou jen rozrůstá. Ještě aby byl důvod se na ně zlobit, že se k nám rádi vracejí tak často. Kapela samotná během této evropské tour s názvem Day of Destiny mimo jiné také u nás v Praze strávila i day-off, kdy se na sociálních sítích podělila o společnou fotku na Karlově Mostě s nenápadným a úsměvným hashtagem #trdelnik na konci příspěvku (ano, všichni víme, že původ zrovna tohoto kusu sladkého pečiva není přímo u nás, ale za ten vskutku boží koncert jim to mile rádi odpustíme, že ano Janku Rubeši?).
 

Sobotní počasí vyšlo vskutku náramně, proto se před Karlínem začal zástup nedočkavých fanoušků rojit ještě dlouhé hodiny před samotným otevřením dveří a fronta již tradičně vyrostla až za roh ulice, tak jak to má na dobrém koncertě být.
 

Celý tento večer otevírali američtí Eva Under Fire. Hned s prvním songem jsme všichni věděli, že jsme si nespletli místo konání. Kdo by k energičnosti a síle zvuku Skillet pasoval lépe, než podobně energická a líbezná leč tvrdá melodičnost se zdravou kapkou pravé emařšké syrovosti? Přesně takové je právě Love, Drugs & Misery – loňské album, které nám zde Eva Under Fire v čele s charismatickou zpěvačkou přezdívanou Evou Marií, s láskou a plnou vervou naservírovali na zlatém podnose. A moc nám chutnalo. Až na malý nedostatek, který bohužel nemůžeme nezmínit – celková úroveň nazvučení až bolestivě pokulhávala. Vše, čím se kapela může pyšnit – mocné zpěvy, drsné rytmické kytary. To vše se ztrácelo v bicích a celkovém hluku. Byť jsme stáli přímo před pódiem a poblíž zvukařského ostrůvku, zvukově to byl pocit, jako bychom set poslouchali zavření někde v záchodové kabince za rohem. I přes to všechno se fanoušci snažili naslouchat a odměnit hudebníky mocným potleskem, který si i přesto zasloužili.
 

Jako druzí přišli na řadu novozélandští Like a Storm. Ti nás nalákali na hravé spojení melodické hardrockovosti, úderných riffů barytonových kytar v kombinaci s mocným hlasem nástroje didgeridoo. Na ten si leader Chris Brooks občas foukl, pokud zrovna nebyl příliš zaměstnaný v pobíhání a zpívání mezi fanoušky před pódiem. Like a Storm zároveň vsadili na oblíbené šprechtení po našem, a vskutku si tak na svoji stranu získali zase další část diváctva. Nechyběly hlášky jako „Ahoj Praho, my jsme Like a Storm!“, „Bavíte se?“, a ze srdce nadšené „Děkuji!“ po každém dokončeném songu. Prostřídaly se tak skladby jako Become The Enemy, Love The Way You Hate Me, nebo světoznámý cover na AC/DC - TNT. Opět se jednalo o velmi zajímavý sound, něco osvěžujícího, co se mohlo fanouškům Skillet zalíbit. Bohužel je z hlediska kvality nazvučení potkal stejný osud, jako předešlé Eva Under Fire.

Nad samotnou performance se ani u jedné z předkapel nedá pochybovat. Šly do toho se vší vervou a energií, bavily a úspěšně hecovaly fanoušky a obě měly silný potenciál si získat mnoho nových posluchačů. Ovšem z hlediska nazvučení jsme si z jejich setu odnesli výrazně míň, než bychom za normálních okolností mohli. Zrovna v Karlíně, kde nebyl problém v loňském září poslouchat živě třeba i deathcorové Lorna Shore, kteří měli mnohem větší potenciál být na nazvučení o dost obtížnější.
 

Krátce po deváté večer nastoupily se vší velkolepostí i samotné hvězdy večera - Skillet. S ladným a usměvavým příchodem na pódium se s prvním zábleskem reflektorů ozvaly i první údery do nástrojů, které již v první mžik zažehnaly obavy, že bychom se museli chabého zvuku déle obávat (alespoň ne tak moc). Obecný zvuk byl zničehonic o mnoho čistší, dynamičtější a hlavně hlasitější. Proč najednou nebyl problém kapelu nazvučit dobře, asi zůstane už navěky záhadou.

Skillet svůj set odpálili jednou ze vskutku nejsilnějších střel z jejich arzenálu – Feel Invincible. Song, který instantně rozproudil krev v žilách všem zúčastněným v Karlíně a možná i v blízkém okolí za jeho zdmi. Pomyslná hranice snu a reality byla již známým kouzlem koncertu opět zbořena na prach a už zbývalo jen zavřít oči, probudit svého vnitřního emaře, nabitého skutečně mocným pocitem oné neporazitelnosti a svým doprovodným řevem a skoky zatřást celým Karlínem v základech. A to byl pocit, jenž některým z nás už dlouho chyběl. Lze jej pořádně zažít jen v síle právě takového okamžiku. Nejlepší na tom všem bylo právě to, že s Feel Invincible to celé pouze začalo. Do úvodní pětice songů byly narvány delikatesy jako Rise, Awake and Alive, nebo dnes již legendární Legendary. Nechyběla ani loňská novinka Surviving The Game, do které frontman John Cooper teatrálně pobíhal na pódiu s tryskovými kanóny v rukou a bavil přední řady fanoušků.

Leckomu možná neunikne fakt, že jedním z důležitých témat pro tvorbu Skillet je problematika týkající se potíží s psychickým zdravím - deprese, úzkosti, či sebevražedné myšlenky... Svými texty se tak Skillet snaží lidem bojujícím s těmito démony poskytnout jakousi možnou formu ventilace, naděje či pomocné ruky, a určitě tím možná (byť třeba nepřímo) zachránili život nejednomu člověku. Snaží se proto v těchto bojích pomáhat lidem dál, tvořit novou hudbu a poskytovat na svých koncertech bezpečné místo, kde v ničem nejsme a nikdy nebudeme sami. Sám frontman Cooper si na koncertě našel čas o této problematice něco málo povědět zavzpomínat na své zkušenosti v těchto bojích a na hrdinu, který mu v těch nejhorších chvílích pomohl opět vstát. Právě jemu věnoval i následující hit úzce související s tímto tématem – Hero.
 

"Hudba spojuje lidi... a kdyby zde vládli hudebníci, svět by byl lepším místem pro život," s nadsázkou pronesl Cooper během setu. Kromě úsměvných a milých okamžiků jsme se dočkali i třeba sóla půvabné bubenice a vokalistky Jen Ledger během songu Not Gonna Die. Pokračovaly písně jako zuřivá Whispers in The Dark, jemnější balada Anchor, nebo čerstvá novinka Psycho in My Head... celý set doprovázely i jedinečné vizuální projekce na několika LED obrazovkách zdobících celé pódium a obohacovaly tak celou světelnou show zase o stupeň výš.

Koncert se pomalu blížil ke konci, na něj si Skillet šetřili právě tu nejznámější pecku, kterou nebylo ani nutno blíže představovat. Snad jedině slovy frontmana Coopera: "Praho! Do you feel like a Monster?!", po jejichž zvolání bylo všem jasné, že nemají na výběr – Teď, nebo nikdy. Co nejdříve popadnout druhý dech a společnými silami rozpoutat pravé peklo, ve kterém nechají všichni úplně všechno. Protože přesně to v ní nechali i samotní hudebníci, kteří si celou show přímočaře užívali zrovna takjako my.

 

S divoce a mocně vyburcovaným přídavkem přišla hymna The Resistance, se kterou se s námi ona čtveřice rozloučila a celý tento precizně odehraný set, se stejnou velkolepostí a energií jakou doručila na začátku show, taktéž zakončila. Poté už jsme se jen celí zničení, vyřvaní a utahaní museli opět vrátit do toho světa tam venku. Ke všem starostem, které jsme na ty vydatné tři hodiny, úspěšně hodili za hlavu. A bylo opravdu znát, že se nám odcházet vůbec nechtělo, kapele zrovna tak. Doufejme, že si na nás Skillet brzy zase vzpomenou, protože oni nám začali chybět už během té dlouhé a až příliš tiché cesty směrem domů...