Rozhovor se špičkovým hudebníkem Martinem Chodúrem 22. srpna 2024   (13:21)zajímavosti a plány z jeho profesního, hudebního života

Martin Chodúr je český zpěvák, skladatel, textař, multiinstrumentalista, bývalý člen ostravské rockové skupiny Robson a vítěz první řady pěvecké soutěže Česko Slovenská SuperStar z roku 2009. - zdroj Wikipedie

Velmi talentovaný a všestranný hudebník, který se již dostal na špičku české hudební scény.

Spojila jsem se s jeho managerkou a domluvila jsem si s ním písemný rozhovor a zde Vám ho přináším.

Dobrý den, pane Chodúre, jako vítěz první Československé SuperStar jste jako mladý získal obrovskou popularitu a prakticky přes noc se Vám změnil profesní i osobní život. Jak toto období vnímáte s odstupem času?

Bylo mi devatenáct, právě jsem dokončil střední školu a najednou jsem byl vhozen do světa dospělosti, což je období velkých změn pro každého mladého člověka. Účast v soutěži jen urychlila procesy, které by se dříve nebo později odehrály tak jako tak. Věděl jsem, že bych se věnoval zpěvu a dříve či později bych se postavil na vlastní nohy. Co však bylo opravdu zásadní, byla ta náhlá a intenzivní popularita, kterou mi přinesla televize. Od začátku jsem k ní přistupoval s určitou skepsí, uvědomoval jsem si, že stejně rychle, jak přišla, může také odejít. Nejtěžší bylo rozhodování o dalším kroku, protože jsem byl obklopen lidmi s protichůdnými radami. Nakonec jsem se rozhodl spoléhat na vlastní úsudek a jít svou cestou. Tento moment pro mě znamenal definitivní dospění a převzetí zodpovědnosti za svůj život, což nebylo vůbec snadné. S odstupem času toto období vnímám jako čas plný výzev, transformací a osobního růstu.
 

Jste nejen zpěvák, ale také textař, skladatel a multiinstrumentalista. Hrajete na mnoho nástrojů včetně kytary, klarinetu, klavíru, saxofonu a flétny. Který z nástrojů Vám nejvíc přirostl k srdci a proč?

Klarinet je pro mě bezpochyby nejdůležitějším nástrojem, a to nejen proto, že jsem ho studoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Je mi blízký pro svou širokou paletu barev a výrazových možností. Zvlášť miluji jeho roli v židovské hudbě, kde má klarinet nezastupitelné místo. Tento nástroj umí plakat i smát se, často dokonce intenzivněji než ostatní nástroje. Samozřejmě mám blízko i ke kytaře a klavíru, na které skládám většinu svých písní. Přesto jsem nikdy nebyl posedlý kytarou jako nástrojem pro sólovou hru. Například Franka Zappu jsem obdivoval spíše pro jeho ironii než pro jeho kytarová sóla, která mě často spíše nudí. Co se mi na Zappovi líbí, je schopnost vnést ironii i do kytarových sól, což je něco, co mi u mnoha jiných kytaristů chybí. I přesto, že hraji na mnoho nástrojů, vnímám zpěv jako svůj hlavní nástroj. Ostatní nástroje jsou pro mě spíše doplněním mé hudební tvorby.

Můj tvůrčí proces se liší podle toho, na čem zrovna pracuji. Když skládám chansonovou píseň, která je postavená hlavně na textu, začínám obvykle slovy. Naopak u popových písní, kde je klíčová melodie a rytmus, začínám hudbou. Psaní pro mě není snadný proces a často mi zabere hodně času. Nejraději tvořím písně v jednom zátahu, i když to může trvat několik hodin intenzivní práce. Během skládání často paralelně nahrávám demoverzi, takže už během tvorby slyším, jak píseň zní s doprovodem kapely, orchestru nebo jiných aranžmá, která mě zrovna napadnou. Tento celkový zvuk mě inspiruje více než pouhý klavír nebo kytara. Každá píseň je originál a vyžaduje jiný přístup. Inspiraci nacházím ve všem kolem sebe. Cokoliv mě osloví, snažím se poeticky zpracovat. Nejsem autor výpravných textů; když jsem se o to pokoušel, výsledky ve mně často vyvolávaly nepříjemný pocit studu, který se těžko popisuje. Mnoho autorů, se kterými jsem se o tom bavil, má podobné zkušenosti. Je těžké napsat něco, co nezní hloupě nebo banálně. Naopak poetické zpracování mě nabíjí pozitivní energií. Líbí se mi, když text neukazuje jen jedním směrem, ale dává prostor pro různé interpretace. Co se týče hudebních stylů, nemám žádná omezení. Poslouchám vše, co se mi dostane do rukou, a baví mě zkoumat, jak na mě různé druhy hudby působí a proč. Rád poslouchám experimentální nahrávky, ať už jde o ambientní skladby Briana Ena nebo modernistické kompozice autorů jako Varese nebo Xenakis. Zatím jsem nenarazil na hudbu, která by mi neměla co říct. Dokonce i hudba, která se zdá nudná, může mít hluboký umělecký význam. Například operní zpracování Huxleyho románu „Ďáblové z Loudun“ od Pendereckého je hudebně neuvěřitelně monotónní, ale v kontextu opery je dokonale funkční a legitimní. Myšlenka, že hudba slouží pouze k zábavě, mi přijde omezující. U některých žánrů to může platit, ale je to jen malý výsek z obrovského hudebního vesmíru. Hudba má mnoho podob a funkcí, které sahají daleko za hranice pouhé zábavy.

Máte neuvěřitelný rozsah hlasu od barytonu po tenor. Jaké to je pracovat s tak širokým hlasovým spektrem a jak to ovlivňuje výběr písní, které zpíváte?

Práce s tak širokým hlasovým spektrem, od barytonu po tenor, je skutečně fascinující a náročná zároveň. Vzhledem k tomu, že můj hlas není typický pro populární hudbu, klade to na mě specifické požadavky při výběru repertoáru. Ve světě opery je výběr rolí a repertoáru velice pečlivý proces, aby si zpěvák nezpůsobil poškození hlasu. Tento přístup se snažím aplikovat i ve své práci, ačkoli v popové hudbě to může být obtížnější, protože často existuje představa, že zpěvák by měl zvládnout vše, co mu je předloženo. Ve skutečnosti je však každý hlas unikátní a to, co může být pro jednoho zpěváka snadné, může být pro jiného velice náročné. Dokonce i malý rozdíl v tónině může mít zásadní dopad na pohodlí a celkový výkon zpěváka. Lidský hlas je složitý nástroj, který vyžaduje důkladné porozumění a respekt k jeho hranicím. Když jsem začal učit zpěv na ostravské Lidové konzervatoři, jedno z hlavních témat, které se snažím studentům předat, je právě porozumění vlastnostem jejich hlasu, včetně přechodů mezi různými rejstříky. Toto porozumění je klíčové pro správné a zdravé zpívání, zvláště v popové hudbě, kde neexistují tak jasně definované kategorie hlasů jako v opeře nebo vážné hudbě. V konečném důsledku tedy jde o to najít rovnováhu mezi technickou zdatností a uměleckým vyjádřením, která nejlépe slouží specifickým schopnostem a charakteru každého jednotlivého hlasu.

Jste aktivní v hudebním průmyslu již téměř dvě desetiletí. Vystupujete raději na pódiích pod širým nebem, nebo v uzavřených sakrálních stavbách, kde je jiná akustika? Jaké prostředí je Vám bližší?
 

Výběr prostředí, kde vystupuji, závisí především na charakteru hudby, kterou v daný moment interpretuji. Když zpívám rockové písně za doprovodu hlasité kapely, preferuji větší prostory, ideálně venku, kde hudba může naplno vyniknout a efekt koncertu je intenzivnější. Naopak při interpretaci komornějšího repertoáru, jako jsou téměř klasické písně za doprovodu piana a flétny, je pro mě ideální menší, uzavřený sál, kde může dojít k hlubšímu propojení mezi hudebníky a publikem. Každé prostředí má své specifické kouzlo. Velké venkovní pódium je skvělé pro přímočarou hudbu, která má bavit a oslovit široké publikum. Naproti tomu, když jde o hudbu, která je přemýšlivá a náladová, dávám přednost intimnějším prostorám, kde se mohou lidé více soustředit a vytvořit si osobní spojení s hudbou. Sakrální stavby mají svou jedinečnou atmosféru, která sama o sobě vybízí ke kontemplaci. Baví mě přednášet písně, které jsou původně čistě popové, v těchto prostorách, protože tím získávají nový rozměr a význam. I když se často předpokládá, že akustika kostela je ideální, platí to jen pro čistě akustickou hudbu. Při elektronickém zesílení nástrojů může být zvuk v takovém prostoru problematický, a proto je potřeba zkušeného zvukaře, aby se s tímto náročným prostředím dokázal vyrovnat. V konečném důsledku tedy výběr prostoru závisí na konkrétní hudbě a atmosféře, kterou chci vytvořit.

Spolupracoval jste s několika velkými vydavatelskými domy, jako je Sony Music a Supraphon. Jaký vliv měla tato spolupráce na Vaší hudební tvorbu a kariéru? Byl jste pod tlakem přizpůsobit se repertoárem něčemu, co jste neplánoval?

Spolupráce s velkými vydavatelskými domy, jako jsou Sony Music a Supraphon, měla na mou hudební tvorbu a kariéru různý vliv, ačkoli ne vždy šlo všechno podle plánu. U Sony Music bylo patrné, že si nebyli úplně jistí, jakým směrem by se má kariéra měla ubírat. Pamatuji si, že jejich prvotní nápad byl, abych natočil album s coververzemi slavných rock’n’rollových písní, pravděpodobně inspirovaný mým vystoupením v SuperStar s písní Elvise Presleyho „A Little Less Conversation“. Tento směr mi ale pro mě nepřipadal zcela přirozený, zvláště když jsem v té době již pracoval na vlastních písních pro své debutové album. Zajímavým momentem byla nabídka, že pro mě má připravené celé album skladatel Oskar Petr, aniž bychom se předtím kdy setkali. Bylo to zvláštní, ale zároveň mě to přimělo zamyslet se, jaké písně by mi tento významný skladatel a hitmaker mohl nabídnout. Bohužel kvůli vnitřnímu chaosu v Sony Music, které se tehdy blížilo rozpadu, tato spolupráce nebyla realizována. Nakonec jsme se rozhodli natočit album mých vlastních písní, které produkoval Dan Hádl na jejich doporučení. Tato zkušenost pro mě byla velmi cenná a jsem za ni Sony Music vděčný. Se Supraphonem jsem nikdy neměl tak úzký vztah jako se Sony Music. V podstatě jsem jim vždy přinesl již hotovou nahrávku a naše spolupráce spočívala spíše v tom, jak mi s touto nahrávkou mohou pomoci. Přesto jsem v Supraphonu potkal velmi příjemné a schopné lidi, kteří se v oblasti populární hudby skvěle orientují. Tato spolupráce mi umožnila udržet větší kontrolu nad svým repertoárem a směrem, kterým se má hudební kariéra ubírá.

Vyhrál jste mnoho ocenění, včetně Českého slavíka a TýTý a spolupracoval s mnoha významnými umělci. Na které interprety, se kterými jste vystupoval nejraději vzpomínáte? Máte ještě nějaké nesplněné přání s kým byste v budoucnu rád vystupoval?

Asi nepřekvapí, že s vděkem vzpomínám na spolupráci s Karlem Gottem a Hanou Zagorovou – to jsou jména, která se v mém kariérním životě objevují často. Rád bych ale zmínil něco, co není tak často skloňováno. Měl jsem tu čest setkat se s legendárním českým básníkem a textařem Pavlem Vrbou. Jednou jsem mu představil původní verzi své písně „Moskva je v plamech“ a požádal ho o radu. Jeho reakce byla fascinující – s úsměvem si poslechl text, který nebyl úplně dokonalý, a nabídl se, že by ho přepracoval. Začal okamžitě mluvit o různých asociacích, které ho k tématu napadaly, a jeho kreativní přístup byl naprosto úžasný. Bohužel brzy poté zemřel a text nikdy nedokončil. Musel jsem se tedy vrhnout na jeho úpravy na základě jeho myšlenek. Často na něj myslím, když píšu nové texty. Měli jsme také možnost diskutovat o mém oblíbeném albu „Sluneční hodiny“ od skupiny Synkopy, ke kterému Pavel Vrba psal texty – jeho názory mě fascinovaly. Do budoucna bych rád realizoval projekt, který by byl skutečně umělecký a experimentální. Mám na mysli něco jako audio-vizuální projekt nebo nekonvenční film, kde bych mohl využít experimentální zvukové palety a inovativní přístupy, nejen k vlastnímu hlasu. Popová hudba je často dost konzervativní, a tak bych rád zkusil něco, co překračuje běžné hranice.
 

Váš styl se neustále vyvíjí. Co můžeme očekávat od Vaší nové tvorby? Plánujete nějaké nové projekty nebo experimenty, které by Vaše fanoušky mohly překvapit?

V plánu mám spoustu projektů a experimentů, které by mohly moje fanoušky překvapit. Rád bych se více ponořil do inovativních přístupů, i když musím říct, že to není vždy jednoduché. Část posluchačů, zejména ti starší, jsou zvyklí na tradičnější formy hudby, kde je např. zpěv zvukově jasně nad kapelou. Mně se ale zdá mnohem přirozenější zasadit zpěv hlouběji do hudebního podkladu, což může být pro některé fanoušky neobvyklé nebo dokonce rušivé. Stejně tak novátorské harmonické úpravy písní mohou být vnímány jako chyby nebo zvláštnosti. Chtěl bych, aby panovala větší otevřenost vůči novým experimentům. Vždycky se nacházím mezi dvěma světy – touhou po experimentování a potřebou myslet na posluchače, kteří moji hudbu poslouchají. Vytvářím hudbu nejen pro sebe, ale i pro své fanoušky. Tento dynamický vztah mezi oběma přístupy považuji za klíč k něčemu zajímavému a hodnotnému. Co se týče konkrétních projektů, kromě prací na nových písních připravuji také popovější projekt s jedenáctičlennou skupinou „The People“ s názvem „Viva Las Vegas“, který bude v veselém a energickém stylu. Dále se věnuji projektu „Pocta velkým hlasům“, který má za cíl připomenout a co nejlépe interpretovat repertoár zpěváků, jejichž hlasy oslnily celé generace. Také chystám vánoční projekty, které přinesou radost a krásu do svátečního období.

Jako zkušený hudebník, co byste poradil mladým talentům, kteří se snaží prorazit v dnešním hudebním světě? Co je podle Vás klíčem k úspěchu?

Vůbec si neopovažuji někomu radit. Hudební svět se neustále mění, a co fungovalo v minulosti, nemusí být dnes aktuální. Když jsem začínal, byla klíčová přítomnost v tištěných médiích, ale dnes se zdá, že tištěná média mají stále menší vliv. Dnešní doba přináší nové kanály a platformy, které mohou být velmi účinné. Pokud bych měl nabídnout radu mimo oblast komerčního úspěchu, doporučil bych mladým talentům, aby se řídili vlastní intuicí a svědomím. Je důležité být autentický a zůstat věrný sám sobě, protože všichni ostatní už jsou obsazení. Sebeobjevování je náročný proces, ale je klíčový. Věřím, že skutečný úspěch přichází, když dokážete najít svůj vlastní hlas a cestu, kterou budete následovat s vášní a odhodláním.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchu na hudební scéně.