S kapelou ve studiu: Will Eifell a Některý věci se dějou dvakrát 5. srpna 2024   (08:32)Když se mi Póža ozval, jestli se za nimi nechci přijít podívat do studia na nahrávání nové desky, tak jsem nemohla odmítnout. Je to už pár let, co jsme si spolu povídali o tehdy vycházejícím Málo času spát, a teď se naskytla možnost koukat pod pokličku výroby Některý věci se dějou dvakrát – no neber to.

Will Eifell
Jiří Póža Poživil na výše zmíněných albech vystupuje pod jménem Will Eifell, což původně byl spíše jeho sólový, primárně písničkářský, projekt, ze kterého se dnes stává regulérní kapela. Nejsilnější fanouškovskou základnu má v domovském Ústí nad Labem, se kterým rezonuje nejprofláklejší song Aussig blues. (pozn. Aussig je původní německé pojmenování Ústí nad Labem).
 
Domluvili jsme se, že přijdu. Dostala jsem čas, adresu a dva songy v demu. V devět ráno na Vinohradech; seznamuju se s novými tvářemi kapely, které ještě neznám a pak se nechám vtáhnout do útrob vnitrobloku, kde tuším studio. Slyšeli jste něco o studiu Golden Hive? Já předtím ne, takže se moje dopoledne neslo v režimu řady milých překvapení.
 
Golden Hive
Golden Hive založili Filip Jelínek s Danem Bártou, dnes ale za pultem nejčastěji potkáte Amáka. Ze zahraničních jmen se tady točila například deska Pylon (2015) a Lorch of Chaos (2022) od Killing Joke. Z domácího prostředí je to Monika Načeva, Gaia Mesiah, The Drain, Protijed a další. Studio je charakteristické kreativním přístupem, množství vybavení k využití při nahrávání a „živým zvukem“, který doprovází možnost nahrát celou kapelu naráz na jeden take.
 
Co do osobního dojmu… Golden Hive je útulný muzikantský obývák na Královských Vinohradech. Stěny a stop pokrývají různé akustické izolace v podobě dřevěného obložení, perforovaných dýhových panelů, desky potažené textiliemi. Podlahu schovává množství těžkých po staru vzorovaných koberců a na nich trůní čalouněná křesla a gauče s barokními kudrdlinkovatými područkami a nožkami. A pak je všude okolo milion hudebního vybavení. Regály efektů, „krabiček“, bicích soustav, stěny ověšené kytarami, mandolínami, v každém rohu aspoň jedny klávesy…

Posuň to z vnitrobloku do garáže
Den začal snídaní, nakoupenou po cestě v Bille, u poslechu toho, co se včera zatím nahrubo nahrálo. Dřepím na brokátovém čalounění a pomalu přestávám rozumět tomu, o čem se kluci okolo mě baví. Z lidské řeči se čím dál tím víc stává muzikantský slang, na který se jako obyčejný smrtelník nechytám. Občas zachytím nějakou hlášku jako „Takový Red Hot Chili Peppers z Wishe.“, „Zní to jak funk s Katapultem dohromady, udělej z toho víc noise“ nebo opakující se diskuzi primárně o bicích, postavenou na cyklickém „…udělal bych to víc rovný.“
 
Přes včerejší take většiny stop šel později Mitch nahrávat kytary a kytarová sóla. Je sám se sluchátky v hlavním roomu, zatímco kapela sedí za sklem v produkci a debatuje o tom, jestli to třeba nehrát víc jako country.
Jan Mitch Bow Bouma hraje s Póžou od roku 2018, kdy pro něj Will Eifelll byl bokovka k hraní v Idio&Idio. Dle jeho slov je aktuální obsazení Will Eifell nejlepší, co kdy měli a hraní ho teď neskutečně baví. Kapela v aktuálním složení existuje od září 2023 a novými členy jsou Martin Zeman na basu a Jan Šimánek na bicí.  
Přišlo mi vtipné, jak „hrozně malej je ten rybníček“, když jsem se dozvěděla, jak se do kapely Martin a Šíma dostali. Martin je žák Marka Máry Mrvíka, basáka od La Banda de Contenedor, kde Póža hrál na synťáky. Mára prý za sebe Martina rád dohazuje jako záskok, když nemůže, a tak se s Póžou potkali v La Bandě. Honza Šimánek je zase kamarád od Petra Pedra Škvarčeka, což je mimo jiné bývalý bubeník výše zmíněných Idio&Idio.
Vyslýchám zbytek bandy na kanapi v hlavním roomu, mezitím co Amák s Mitchem ladí sóla v produkci. Dozvídám se, jak na výběr studia dělal Mitch excelovou tabulku a jak do Golden Hive skoro ani nezavolali, protože nevěřili, že by to mohlo vyjít. Že Šíma, odchovaný metalovou kapelou, si užívá kreativitu za běhu a organický tvůrčí proces, který v aktuálním složení kapely funguje. Všichni si pochvalují, že spolu nehrají ještě ani rok, ale jak jim to dohromady krásně šlape. Místy o tom mluví tak zamilovaně, že si říkám, jestli bych jim neměla nechat trochu soukromí.
 
Některý věci se dějou dvakrát
Deska, která tady 2,5 natáčecího dne vzniká, ponese název Některý věci se dějou dvakrát a měla by vyjít letos v říjnu. Doprovodí ji prý jen pár koncíků a hrát se bude hlavně během příštího roku. Postavená je na pěti písničkách: Berlín, Prvočísla, Etc, Z úst do Ústí a Masarykova třída.
Nejstarší z nahrávaných je Berlín, který vznikl před šesti lety a já si ho pamatuji hraný na pár koncertech na akustiku, jenom v Póžově sólo podání. Tady slyším, jak dostává garážovej, špinavě neonovej sound a je to věc, na kterou se těším asi nejvíc.
Prvočísla jsou prý cca 4 roky stará, ETC vznikla na první zkoušce tohohle složení kapely minulé září, Z úst do Ústí dokonce prý jenom týden před nahráváním dema. Masarykova třída se formovala během posledních dvou let a nese obrazy místa, kde Póža bydlel, nebo zachycuje moment, kdy se dozvěděl o úmrtí kamaráda ze základní školy.
Pamatuju si, že když jsem Póžu zpovídala před čtyřma lety kvůli Málo času spát, říkal mi, že si tak nějak s každým albem zkouší sáhnout na jiný zvuk, jiné zpracování. Málo času spát, byla synthetická deska, kterou si poskládal více méně sám na kytaru a synthy. Na Některý věci se dějou dvakrát  mám pocit že slyším, že do ní vstupovalo víc lidí. Že se do ní otiskuje osobitost každého ze členů a dává jí úplně jiný rozměr, přijde mi víc hravá a jako by měla tak nějak víc různorodých vrstev. Zatím je brzo soudit o výsledku, ale stejně vím, že se na něj těším.