Jak já to vidím: Michal Horáček a hosté v Sono centru 28. dubna 2017   (19:18)"Ano, jsem to já, Michal Horáček, vaše naděje na lepší budoucnost. A tou budoucností myslím následujících 90 minut." takto vtipně zahájil Michal Horáček v brněnském Sono centru autorský recitál Na cestě.

Celá nedočkavá sedím v sále Sono centra kousek od pódia a říkám si, ať už to konečně začne. Věděla jsem, že mě čeká zážitek, který na Youtube nenakoukám. Před dvěma lety už jsem totiž podobné představení pana Horáčka absolvovala. A stejně jako před dvěma lety, i nyní bylo jasné, že na pódiu se nebude odehrávat typický koncert, kdy se bude "sázet" jedna písnička za druhou.

Pro účinkující hosty byl na pódiu připraven stůl s vodou, ale také láhev vína, což působilo velmi přátelsky. Na začátek Michal Horáček představil své hosty Janu Lotu, Lenku Novou, Františka Segrada a Jana Sklenáře.

Janu Lotu jsem znala pouze díky písni Přišlo mi to vhod z lyrikálu Kudykam, kterou sice nazpívala hezky, ale říkala jsem si, že mě její hlas nijak moc nezaujal. Ihned mě vyvedla z omylu a seděla jsem s otevřenou pusou, když naprosto fantasticky zazpívala píseň Stín stíhá stín. Od začátku až do konce jsem měla husí kůži a přála jsem si, aby nikdy nepřestala zpívat. Husí kůže jsem se nezbavila po celou dobu. 

Lenka Nová, naprosto úžasná, krásná a okouzlující, mě nejvíc dostala asi písní Všechno nejlepší, bezprostředně podanou jak pěvecky, tak herecky. Navíc se do zpěvu zapojovali i její kolegové, a tak jste opravdu dostali pocit, že sedíte někde v hospodě, kde už je zábava v plném proudu. 

Pořád jsem přemýšlela, zda odněkud znám jméno Jan Sklenář. A v momentě, kdy začal zpívat, jsem poznala, že i jeho znám díky lyrikálu Kudykam. Naprosto skvěle všechny své písně prožíval. Rozhodně se v něm tedy nezapře kus herce.

František Segrado je pro mě pravděpodobně jediný zpěvák, který ve mně dokáže svým hlasem i projevem vyvolat tak silné emoce, že mám co dělat, abych neuronila slzu. Když navíc před přestávkou poprosil diváky o spolupráci při zpívání refrénu písně Štěstí je krásná věc, bylo úžasné sledovat, jak zpívají opravdu všichni. Starší, mladí, staří, muži i ženy.

Celé vystoupení bylo protkáno zajímavým a většinou vtipným vyprávěním Michala Horáčka o Petru Hapkovi.

Přemýšlím, jak toto vyprávění uzavřít. Recitál Na cestě není nic, co by stačilo pustit ze záznamu. Musíte u toho být a zažít ten moment. Tu chvíli, kdy se účinkující zasmějí a vy se zasmějete s nimi. Když František Segrado zazpívá "Objednej další dva panáky" takovým stylem, že máte fakt chuť mu je donést, usmíváte se jak magoři sami pro sebe a ze všech, co stojí na pódiu máte pocit jakési okouzlující lidskosti.

Během večera řekl pan Horáček, že nikdo není normální, že každý člověk je jedinečný. A já jsem přesvědčena, že díky tomu, že se v sále brněnského Sona sešlo tolik jedinečných jedinců, byl zážitek tak moc jedinečný.

Pokud někdy budete mít možnost zajít se podívat na představení kočovného divadla v čele s principálem Horáčkem, rozhodně tak učiňte. Budete vědět, že jste opravdu nepromarnili svůj čas. Ba naopak, odejdete ještě o krásné neznámé "cosi" bohatší. 

Za zapůjčení fotek děkujeme Tomáši Svobodovi  (více fotek z koncertu zde).