Jak probíhaly přijímací zkoušky?
První kolo bylo písemné, dělali jsme testy ze všeobecného přehledu, českého jazyka a cizího jazyka. Do druhého kola nás z asi sedmi set postoupilo kolem stovky a tam už jsme se s vyučujícími potkali osobně – zkoušeli nás ze všeobecného přehledu, literatury, ale zajímal je i náš vztah k novinařině a dosavadní zkušenosti. Z druhého kola vybrali k samotnému studiu kolem šedesát lidí.
Jak jste se na zkoušky připravovala?
Protože obě kola přijímacích zkoušek byla hodně o všeobecném přehledu, četla jsem denně zpravodajské deníky i týdeníky a sledovala televizní zpravodajství. Tehdy jsem byla v české i zahraniční politické scéně zběhlá jako nikdy (smích).
Z žurnalistiky jste měla vybranou specializaci? Třeba pátrat jako detektiv nebo investigativní novinář?
Ze začátku jsem chtěla dělat sportovní novinařinu, chodila jsem třeba na seminář k Robertu Zárubovi, ale pak mě to úplně nechytlo. Přijde mi, že sportovní žurnalistika je spíše mužská záležitost. O to víc mě postupem času začala bavit kultura. Hudba, divadlo, literatura a hlavně rozhovory s umělci a zajímavými osobnostmi.
Jak se lišil váš sen o studiu novinařiny a následná realita?
Studium jako takové probíhalo hlavně na teoretické bázi. Praxi, o kterou jde podle mě v tomto oboru především, si musí každý obstarat sám. Na druhou stranu, je to jenom na vás, a to mi vyhovovalo… V prváku na vysoké škole jsem začala psát pro Deníky v Praze a středních Čechách, ve třeťáku pro Lidovky.cz a nějaký čas jsem byla i v regionální Mladé frontě Dnes. Zkusila jsem si i práci v České televizi, ale práce v novinách mě bavilo daleko víc. A baví mě dodnes, přestože už nejsem stálou členkou žádné redakce.
Proč jste se před dvěma a půl lety vyměnila novinařinu za PR?
Pro Lidovky.cz i Deník jsem pravidelně dělala rozhovory s kulturními osobnostmi, které mě maximálně naplňovaly, ale zároveň jsem musela odvádět běžnou zpravodajskou činnost spočívající v domácí a zahraniční politice. A ta mě naopak celkem drtila… Díky práci v médiích jsem se s lidmi z PR agentur také scházela a spolupracovala s nimi a vůbec nejlepší vztahy jsem měla právě s týmem z agentury 2media.cz. Líbilo se mi, na jakých tématech pracují, ale také způsob jejich práce, a proto jsem jednoho dne oslovila jednatelku agentury Pavlínu Fechterovou, která mě po pár týdnech do týmu své agentury přijala.
Přibližte nám práci PR agentury, ve které pracujete…
Hlavní náplní je mediální podpora lidí, kteří si najmou naše služby. Neděláme klasický marketing, ale výhradně PR. Vždycky je za tím nějaký zajímavý projekt, divadelní představení, charitativní akce, koncert, nová deska, hudební turné, knižní novinka a tak dále… Jak už jsem říkala, spolupracujeme zejména s konkrétními osobnosti z kulturní sféry, ale najímají si nás i divadla, knižní nakladatelství, hudební vydavatelství, turisticky zajímavá města, cestovatelské, gastro či charitativní organizace a tak dále… Fungujeme jako prostředníci mezi našimi klienty a novináři. S oběma skupinami máme velmi blízké a osobní vztahy, to je myslím jeden ze zásadních faktorů naší činnosti.
Můžete konkrétně nastínit, jak vypadá vaše práce například pro hudební skupinu?
Jsou klienti, které zastupujeme dlouhodobě, můžu zmínit třeba skupinu Monkey Business. Průběžně zasílám novinářům tiskové zprávy o novinkách v kapele a kulturní tipy na koncerty. Teď třeba jedou jarní šňůru Maximum Power, takže se snažím o to, aby o něm všichni, kdo čtou média, věděli (smích). Nabízím rozhovory se členy kapely do vhodných médií, domlouvám reportáže z koncertů a podobně… Nedávno ukončila jarní turné také skupina Mandrage, kde to fungovalo úplně stejně s tím ozvláštněním, že před koncertní šňůrou ještě vydala novou desku Po půlnoci. Jsou i takoví klienti, kteří si nás najímají na konkrétní projekty – na podzim jsem tak spolupracovala například s Pavlem Šporclem, který vydal své první vánoční album a následně jel vánoční koncertní turné po České republice.