Rozhovor se služebně nejmladším členem kapely Elegie rock – bicmanem Miroslavem Votavou 21. října 2021 (21:56)V sobotu 16.10.2021 vystoupila legendární bigbítová skupina Elegie rock před zaplněným plzeňským náměstím Republiky. Během více jak čtyřicetileté existence, poznamenané dlouhou koncertní pauzou, si formace prošla mnoha změnami na všech postech, kromě basy zakládajícího nestora Jardy Rajtmajera. Poslední významná rošáda proběhla u bicího kotle, kam v srpnu 2019 nastoupil bicman tělem i duší – sympatický a nesmírně skromný muzikant Míra Votava. A právě s ním jsme si chvilku povídali o jeho hudební dráze, vzorech, vizích a motivaci býti součástí dobře namazaného rockového stroje s názvem Elegie rock.

Míro, máš za sebou mnoho let s paličkami v ruce. Kde a jak jsi začínal?

Bylo to v Příbrami a má první kapela, se kterou jsem začal veřejně vystupovat, byl v té době skvěle rozjetý rockový Galan Marten. Následovala hudební škola a pak další skupiny s bigbítovým nábojem.

Měl jsi v mládí nějaký hudební vzor?
Určitě to byla Metallica. Ta ovlivnila spoustu muzikantů.

V současnosti hraješ s plzeňskými Elegiemi. Jak ses k nim dostal od Příbrami?

V Plzni jsem již dříve hrál s kapelou The Silence. Měl jsem tam kamarády muzikanty, a když Elegie sháněly bubeníka, tak mi kamarád Carlos Sanches domluvil schůzku.

To jsi přišel a rovnou s nimi začal vystupovat?
Ne ne (úsměv), proběhl konkurs a jsem rád, že to dopadlo na výbornou.

Rozhovor se služebně nejmladším členem kapely Elegie rock

Rockové Elegie ti sedí, nebo máš v krvi něco jiného?

Jejich styl mám samozřejmě rád. Hraní v kapele se mi nesmírně líbí a baví mě. Sám osobně se považuji za rockového bubeníka.

Teď trošku z jiného soudku. O tom, že jsi motor kapely, není pochyb. Na jaké bicí hraješ?

Mám akustické bubny Sonor Delite a elektronický Roland. Obojí super stav.

To vozíš obě sestavy na vystoupení?
Ne, to by ani nešlo. Sonor Delite mám na cvičení a Rolandy vozím na koncerty.

O bicmanech kolují různé legendy. Prokopnul jsi někdy buben?
(Úsměv) Kopák určitě ne, ale v zápalu hraní jsem protrhnul blánu rytmičáku.

Říká se o tobě, že svého času jsi preferoval blues. Co ty na to?

Ano, chtěl jsem hrát blues, protože je to vynikající muzika a myslel jsem si, že už jsem pro tento styl dozrál. Život mě poučil o opaku - vše vychází z blues. Dozrát se musí k rocku!

Jsou koncerty v komorních klubových prostředích, jsou koncerty na velkých stage. Jak se ti hraje třeba dnes před plným náměstím?

Velké podium a spoustu lidí mě baví nejvíc. Vždycky to byl můj sen a ten se mi s touto kapelou splnil. Zahraji si rád i v malém rockáči, ale velký akce, to je top.

Uvažoval jsi někdy o tom, že přestaneš sedět v bicím kotli za zády muzikantů?

Ano, umím si to představit. Jednou prostě nebudu moci hrát, to potká každého. Mám i jiné koníčky v záloze než je hudba, ale to teď nemůžu říct, to by mě manažer hnal. (úsměv)

Ještě bych tě rád poprosil o pár rychlých větiček na závěr, než půjdete zahrát poslední sérii dnešního koncertu
Je pro mě obrovskou motivací a odměnou už jen to, že hraji ve skvělé kapele s naprosto úžasnými kamarády. A taky bych si přál nezklamat a dělat čest těm původním Elegiím, kde hráli výborní muzikanti. Nechtěl bych zapomenout zmínit dvě jména, bez kterých by v dnešní době skupina neexistovala. Je to Jarda Rajtmajer - skladatel a autor hudby, a samozřejmě Jaromír Komorous - básník a autor textů, který již bohužel odešel do hudebního nebe. Oběma velký dík za vše, co pro kapelu a muziku jako takovou dokázali udělat. Díky vám za to!