Rival Sons představili Evropě dlouho očekávané album 9. března 2019   (00:56)V poslední dekádě se americká hardrocková kapela Rival Sons postupně vypracovala mezi nejvýraznější představitele svého žánru. A právě oni nyní brázdí Evropu a jejich tour k novému albu je více než úspěšné. Vezou s sebou kanadské The Sheepdogs, kteří jim zdatně předskakují a víc než příjemně překvapí. Rival Sons u nás nejsou poprvé a pevně doufám ani naposled. Předloni v létě vystoupili v Lucerna Music Baru a letos si troufli na Roxy, kterou zdárně naplnili po strop. Předskakují stále větším legendám, Black Sabbath nebo Aerosmith a následovali třeba i The Rolling Stones. Stejně tak zrají i autorsky. Po slabším Hollow Bones aktuální šesté album Feral Roots zkušeně vzývá kořeny rock’n’rollu a bez debat si vysloužila důležité místo v jejich diskografii. Dokonalá Great Western Valkyrie to není, ale album je nadupané a fanoušky víc než vřele přijaté...

A kupodivu dostala štědrý prostor i v setlistu. Hudebníky už možná nebaví stále stejný starší repertoár a evidentně jsou z nové desky úplně nadšení. Na posledním tour například z již zmiňovaného předchozího alba zazněly vždy pouze tři songy. Oproti tomu Feral Roots představili skoro celé. Po EKG intru došlo hned na dvě nové skladby, Back in the Woods a Sugar on the Bone. Ostřejší hitovky jako Pressure & Time či Electric Man pak střídají i pomalejší kousky jako je Jordan či Face of Light. Přestože jsou to krásné a procítěné skladby, Jordan zbytečně brzdí tempo a natahovat ji do nekonečna moc nebaví. Spadlý řemen je však opět v běhu a šlape to jak o život. Show je větší a světelnější než dřív a fanouška vtáhne jak vír.

Největší pozornost samozřejně poutá kytarista Scott Holiday. Člověk nevšedního vzhledu, z něhož nesundáte oči. V leopardí bundě, se zlatým pruhem ve vlasech a v rukách hrdě nesoucí dokonalé a unikátní kytary, které mění snad po každé písni. Ať už se jedná o novinky nebo starší songy, všem dominuje hutný riff, chytlavá melodie a zvuk, co vám bere dech.
Celou podívanou korunuje Jay Buchanan. Je to bezesporu výjimečný zpěvák. Vše zvládá s obrovským klidem a přehledem, absolutně na něm nepoznáte nějakou únavu nebo se mu snad nedostávalo výšek. Letos však moc nemluví, ani ve Vídni se mu asi nechtělo, tam řekl opravdu pár slov. Pak se ale chopí mikrofónu a zboural by dům. Zpívá s takovou vášní a zápalem, že ještě přidat a způsobí menší požár. Kde Jay Buchanan vzal ten hlas ví Bůh, je to ale obrovský dar.

Nelze však opomenout zbytek kapely. Michael Miley , bubeník s obrovskou energií. Za bicími se chechtá, ksichtí, kolikrát hraje ve stoje, až máte pocit, že to není vůbec žádná dřina. Úplným opakem je nesmírně vážný Dave Beste. Jeho příjmení mluví víceméně za vše, jeho dunivá basa hudbu dokonale tmelí. Na koncertě nehne brvou. Todd Ogren-Brooks a originální Hammond klávesy, originální vzhled. Půlmetrový vous a obrovské brýle.
Tohle jsou soudobí Led Zeppelin. Vrcholem večera je neoblíbenější singl nového alba Shooting Stars, kterou lehce zazpívá každý. Lásku k soulu v sobě Jay nezapře. Škoda, že jinak publikum v Roxy s ním moc nezpívá, nové album asi ještě pořádně neznají. V Rakousku měli našprtáno na jedničku… Nová Do Your Worst je geniální a duní až do nebe, zakončit pak dvouhodinový koncert líp než asi největším hitem Keep On Swinging snad nejde.

Prý jsou retro, ale hudbu dělají srdcem a je to poznat. Dávají do toho všechno. Důkazem jsou i ta živá vystoupení, která jsou někdy i lepší než studiové nahrávky. A to málokdo v dnešní době umí. Pochvaly jsou na místě, dvě hodinky poctivé rock’n‘rollové těžké práce. Každé tour mám srovnání a těší mě, že v Praze to vždy hraje a u mě funguje líp než u jižních sousedů. A při pohledu na kvality kapely tu máme jméno, které jednou může vymírající rockové dinosaury nahradit.