Událost tak éterická, že byste mohli chytat víly do dlaní 21. března 2020   (00:47)Trochu Whitmana, dávku pop-artu a Hraběte co zbylo z prvního alba. Asi tak nějak by se dala povrchově vykreslit povaha čerstvého alba Málo času spát, jehož éterický křest se konal 7. března v útrobách ústeckého Hraničáře.

        Jsou to čtyři roky, co halogenní světlo světa spatřila poslední deska Willa Eifella Mezi hrdiny a sny. Deska, kde se city rozplývají za oblaky smogu a lesknou jako zadní světla aut na zmoklé okenní  tabulce kavárny, kde právě dočítáte ohmatanou básnickou sbírku. Ve stejném introvertním duchu je i deska vůbec první - V Kapce.
         S čím se ale Will vytasil v tomto roce zní jako by náš introvertní hrdina podstoupil kurz asertivity a píchl si větší než malou dávku syntů a diska přímo do tepny. Městské motivy a střípky obrazů sedlají zářivé barvy a blýskají jak točící se discokoule, stále však se snílkovskými texty na hřbetě. Texty snílka, který se rozkoukal a možná pod podlahou kuchyně našel pořádný kus odvahy jít svým snům a chutím naproti.

         Jak se opravdu Will ke své novince staví a jaká kouzla jí dala vzniknout, s kým, jak dlouho a proč, můžete odhalit zde, my ale konečně kráčíme potemnělým Aussigem k Hraničáři abychom byli svědky křtu téhle fialové novinky.
       Intimním osvětlením se zadní trakt baru Veřejného sálu kina Hraničář v Ústí nad Labem změnil v něžný klín okamžiku, kterého první využil Martin Binder. Mocný Cashovský hlas tohoto brněnského písničkáře zaplnil prostor a nechal posluchače strnout jako hmyz v jantaru.

       Mýlil by se ten, kdo by myslel že na křtu své desky bude „hlavní hvězda“ hostem a hostitelem, korzovat se sklenkou mezi zúčastněnými a vést společenské suché řeči o počasí a politice. V zásadě se jednalo o jeho vlastní koncert, s předkapelou, jíž byl Martin, i „pokapelou“, která na svůj čas teprve čekala.
       Hlavní hřeb večera nastoupil před světélky omotaný mikrofon – jediný zdroj světla, hned vedle otevřeného laptopu. Je to přeci laptopové písničkářství, nebo ne? Klobouček do čela a struny mohou znít.

       Syntetizátory rozvibrují zvuk, šelest hlasů prořezává kytara a vlasy padají do očí Willovi, který rozpaluje svoji hudbu v kabátu, jaký jsme od něj ještě nezažili. Vlčí dny houpají koleny stojících, Salome tančí mezi židlemi a volá na nohy ty, co stále chtějí sedět.  

       Kmotrem Málo času spát si Will vyvolil patrona ústeckých muzikantů Jiřího Beneše, majitele hudebnin „nad mekáčem“. Jak Jiří řekl, zaregistroval Willa před pár lety, kdy mu více méně jako „kluk co chodí okounět kytary“ dal svoje CD V kapce a tehdy se do jeho mysli zapsal i jako básník s kytarou. Svěcenou vodou budiž bohemka a album letí do tmy davu.

       Je cítit, že Will je dnes přesně tam, kde má být, a že se cítí dobře. Šlehá úsměvy, uvádí písničky i s background stories a komunikuje s publikem jako snad nikdy. V Aussig blues přenechává publiku nejeden refrén a atmosféra svádí k tanci a úžasu nad okamžikem.
       Krom nových věcí a starých lásek zaznívá i píseň Jenom tráva, z druhého alba Mezi hrdiny a sny, která bohužel (bohudík?) čas od času vstane z popela, aby nastavila zrcadlo věcem, které se dějí okolo nás, i s v nás samých.

       Čas setu končí a Will se elegantně přesouvá ke stolku s merchem: CD a plackami. Klábosí, podepisuje a culí se od ucha k uchu. Na jevišti mezi sloupy se mezi tím, pro značně pohublý počet publika, připravuje ústecké indie-elektro duo OWL.

       Vzduchem se šíří statická laserová světla. Dva muži, kytara, zpěv a synthy. V přítmí se vlní zejména ženské boky, i když většina osazenstva se usídlila na baru nebo kouří před podnikem.

       Někteří jsou jako můry lapeni hudbou a sítí světel do tanečního tranzu, ale ani ten netrvá věčně. Kdo chce, zůstává, jiní se vytrácí do noci a je na každém, zda bude mít Málo času spát jenom v kapse, a nebo doopravdy.

https://www.youtube.com/watch?v=cmc9N2CXsys&list=PLAyIJ9hYtEc08AGCup3ThQFWtHtoQeSDf